Když se na Dakaru stanete ráno tátou
Dakar končí. Nejlepším z Čechů je pátý kamioňák Martin Macík.
Když už nemůžete být přímo u porodu, zřejmě existují „romantičtější“místa, kde se dozvědět, že jste tátou. To Martin Macík ležel uprostřed pouště v obrovském vojenském stanu, kolem sebe měl desítky – jak říká – chrápajících chlapů a z nervozity co půlhodinu kontroloval zprávy na telefonu. Až s blížícím se ránem pípla ta, na kterou čekal. „Jsi taťka. Mia je na světě.“
Mia s maminkou byla v Praze, on o pět tisíc kilometrů dál v Saúdské Arábii. A místo bujarých oslav, které k novopečeným otcům patří, zůstal – jak přikazují zdejší zvyklosti – na suchu a výjimečný den prožil další šichtou v kamionu. Dakar měl zrovna před sebou předposlední etapu, v mnohém klíčovou, protože byla druhou částí tzv. maratonské etapy. Tedy že účastníci nespí v bivacích se zázemím, kde se mechanici postarají o jejich stroje, ani tu nemají své obytňáky se sprchou a postelí, ale musí si v improvizovaném tábořišti vše opravit sami a spí společně na zemi či na palandách ve stanu, jak tomu bývalo při afrických počátcích rallye.
Od středečního rána věděl, že asi přichází den D. Přesto se koncentroval na závod a s úsměvem dnes vzpomíná, jak v provizorním bivaku složitě hledal signál, aby měl čerstvější informace z porodnice. O den později už jako táta vyrazil do předposledního klání, zajel výtečně a poskočil na pátou příčku v celkovém hodnocení. Tu udržel i při včerejší závěrečné zkoušce, a budeme-li to posuzovat čistě matematicky – ne podle prestižnosti a obtížnosti kategorií –, je Macík nejlepším Čechem na letošním Dakaru.
„My jsme sem jeli s tím, že budeme v první pětce. To se podařilo, ale já i táta jsme racionální, myslíme dopředu, takže už teď zvažujeme, co na autě vylepšit. Protože dokud nevyhrajeme, bude pořád co vylepšovat,“říká Macík.
Těžko odhadovat, jestli jeho Mia za 25 let zbortí genderové stereotypy, že ženy do náklaďáku nepatří, a bude pokračovat v rodinné dakarské tradici. Nejspíš se Macík ještě pokusí o syna Martina, aby měl sedačku komu předat. I on místo zdědil od táty, který je teď šéfem týmu. Sám kdysi dojel na čtvrtém místě, což je pro Macíka juniora zatím nenaplněná meta, dvakrát byl pátý.
Mezi kamiony totiž už dvě dekády vládnou ruské kamazy, které z posledních 20 ročníků i se včerejším triumfem Karginova vyhrály 16krát. Už teď však byli Macíkovci nejlepšími soukromníky (Aleš Loprais skončil sedmý) a z jejich Karla, jak pojmenovali závodní vůz Iveco, chtějí stvořit obra. Při své premiéře, protože až doposud byla rodina ze Sedlčan věrná liazce, obstál.
Na příští rok však dostane automatickou převodovku, protože v určitých pasážích při manuálním
řazení proti konkurenci přece jen ztrácel.
Jinak Macík do telefonu mluví nadšeně, což je vzhledem k narození dcery pochopitelné a nejspíš by jeho euforii nezkrotily ani dakarské trable. Ale on chválí i novou lokaci rallye, která si odbyla premiéru v Saúdské Arábii, jen ho mrzelo – podobně jako většinu účastníků –, že závod se místo „skákání“v písečných dunách až příliš často odehrával na rychlých kamenitých cestách, kde držíte desítky minut plyn na podlaze. Snažíte se krátit trať, abyste ušetřili pár vteřin, jenže riskujete defekty, kterých si (nejen) Macík „užil“rekordní počet.
A ničí vás, když měníte gumu i v rekordním čase 4 minut a 15 vteřin, a kolem vás prolétnou tři čtyři soupeři. Nicméně Macík je optimista, protože organizátoři výtkám jezdců naslouchají – koneckonců aby ne, protože za závodění platí desítky tisíc eur –, a věří, že příští ročník bude víc písečný a technický.
Když ovšem včera projel cílovou rampou a zamával na rozloučenou, byl mu rázem celý Dakar fuk. Znovu se podíval na telefon, překontroloval fotky dcery a už s nadšením odpočítává čas do jejich prvního nedělního shledání.