Šéf Komety: Co pomůže hokeji
Libor Zábranský má vcelku jasnou představu o reformě českého hokeje. Ujme se v něm vůdcovské role?
Navštivte náš zpravodajský portál www.idnes.cz
Bývalý znamenitý obránce, který se ve třiceti letech ze zdravotních důvodů musel náhle odebrat do penze, vybudoval z rozvalin kdysi slavné Komety – na místní poměry – mocné impérium.
Vykurýroval klub po hospodářské stránce, pozvedl ho sportovně. Coby majitel, manažer a kouč dětí i dospělých mu pomohl stát se zase fenoménem s hordou věrných fanoušků. I proto se naježí, když vidí, jak někdo tepe do českého hokeje. Zároveň ho dění na zdejších zimních stadionech často rozčilí.
Cestuje po světě. Srovnává. Vidí, že by se leccos dalo vylepšit. Má pádné názory, jež jsou hodně slyšet v zákulisí, kde coby přirozený vůdce patří k nejvlivnějším mužům.
„V hokeji jsem zažil skoro všechno. Poznal jsem ho na všech frontách. Při vší skromnosti si nedokážu představit, kdo v Česku může říct, že prožil něco podobného.“
Co vám vyskakuje v paměti?
Jak se kdysi do brněnské přípravky hlásilo 120 dětí. Jak jsem se dobrovolně dal na vojnu a přes Tábor a České Budějovice se dostal do velkého hokeje. Život mě tvaroval. Zahrál jsem si v NHL, v českých top klubech – Vsetíně, Spartě, Pardubicích. Bohužel jsem jedno play off hrál s horečkami, sedlo mi to na srdce. Ze dne na den jsem musel skončit.
A co má člověk dělat dál, že?
Říkal jsem si: „Podnikáš. Peníze jsi vydělal.“Ale chtěl jsem zůstat u hokeje a začal kupovat akcie Komety, která byla před krachem. V říjnu to bylo 15 let, co jsem si pořídil prvních dvacet procent. V květnu jsem pak změnil představenstvo akciové společnosti, které zůstává ve stejném složení. Vzal jsem peníze a šel za svým snem – pomoct milovanému klubu a městu. Některé situace připomínaly očistec.
Jaké?
Kometa byla po mnoha stránkách úplně dole. Zažil jsem i katastrofální situaci v tréninku mládeže. Syn byl v první třídě. Pan Bukač starší, kterého si velice vážím a společně s Ivanem Hlinkou ho považuju za nejlepšího trenéra, jakého jsme měli, mi tenkrát řekl: „Liborku, máte v Kometě špatné trenéry. Děti neumějí bruslit.“
Co vy na to?
Skočil jsem s děckama na led. Ročníky 1999 a 2000 jsem trénoval až do doby, než jsem šel k áčku. Lukáš Dostál, Martin Nečas, Filip Král, Dalimil Mikyska, Míša Kunc, můj syn. Ti všichni mi prošli rukama. Jsem pyšný, že ta práce k něčemu byla. Nikdy jsem nechtěl vlastnit hokejový klub. Kometa patří k městu a k jižní Moravě. Já mám akorát tu čest ji vést. Jen bych chtěl, aby se v budoucnu říkalo, že to Libor nedělal špatně. Když je Kometa v dobré kondici a vychovává mladé hráče, pomáháme i českému hokeji.
Ten ale v nejlepší kondici není. Jak se vám dívá na jeho úpadek?
Všechno začíná u dětí. Svým klukům jsem říkal: „Jak projdete vrátnicí, jste moji. Hodinu a půl se o vás budu starat.“První věc, kterou jsem je učil, nebylo bruslení. Učil jsem je zdravit. Pomáhal jsem je tvarovat lidsky. Aby byli féroví, aby drželi pospolu, podporovali se.
S čím jste se nejvíc potýkal?
Zkoušel jsem je vést k všestrannosti, jaká bývala běžná. Uměli jsme ping-pong, fotbal, tenis, šplhat bez přírazu, skákat přes kozu. Když jsem v synově škole viděl, jak děti na hřišti hrají vybíjenou a učitelky opodál kouří, pochopil jsem, proč současní kluci mají špatné pohybové vlastnosti. Na tělocviku se nic nenaučí, je to na rodičích. Proto jsem Libora vozil na judo, na thaibox.
Fajn, ale má podle vás český hokej problém?
Má. Jen nevidím situaci až tak tragicky, jak se v médiích zmiňuje. Myslím, že společnost obecně málo sportuje. A když se zeptáme proč? Třeba v Brně patnáct let nevzniklo nové kluziště, až teď jedno za městem. Jak máme děti dostat na led? Za osm let, co bydlím na Pálavě, tam řeky nebo jezero zamrzly jednou.
Kluci přirozeně hrají fotbal, florbal. Nevidím katastrofu v našem přístupu. Leccos jde dělat líp, ale všichni se snažíme.
Promiňte, ale úplně nesouhlasím. Kdyby se lidé v branži opravdu snažili, třeba výsledky reprezentací by vypadaly jinak.
Dobře. Například dvacítky veřejně hodnotit nechci, protože v týmu byl můj syn. S trenérem Vencou Varaďou se mezi čtyřma očima o lecčem pobavím. Snad jen jedna věc.
Ano?
Dlouho víme, že ročník 2000 je slabší. Ve výběrech ho doplňovali mladší kluci. Teď máme v Kometě beka, který v šestnácti hrál extraligu, jezdí se na něj dívat iks skautů.
Myslíte Stanislava Svozila, že?
Jasně. Kdo jiný už by měl reprezentovat? Co by udělali Finové nebo Švédové?
Samozřejmě by ho bez váhání nominovali.
Ano. Dospěláci to tu dětem leckdy kazí.
I proto odcházejí do ciziny?
Ano. A často je to chyba. Venku ty hráče neznají, dají mu roli, která mu nesedí, a zabrzdí jeho vývoj. Třeba velký talent Pavel Jenyš se nám vrátil z Ameriky jako úplně jiný hokejista. Ale věřím, že ho tady dáme dohromady. Je náš. Kometa se o něj vždycky postará.
Vy jste však svého syna poslal do zámoří. Proč?
Zaprvé jde o lidský faktor. Jsem na střídačce áčka. Kdybych ho měl v týmu, dostal bych ho do šílené situace, co se týče závisti. Byť se nedá říct, že bychom na ni nebyli zvyklí.
A zadruhé?
Celý život jsem stál za ním. Potřeboval poznat něco nového a prosadit se sám, což dokázal. Odletělo mi dítě a teď se mi vrací chlap. Taky se mu stalo, že ho v kanadské juniorce začali posouvat do role, na kterou nebyl zvyklý. Říkal jsem mu, že si tím musí projít. Naštěstí se s přispěním agenta povedlo zařídit, aby ho vyměnili do týmu, kde z něj zase udělali prvního beka.
Před chvílí jste řekl, že v hokeji jde leccos dělat líp. Co třeba?
Často slýcháme, že ve Finsku, Švédsku nebo Kanadě dělají tohle a tamto. Ale já tu měl kondičního trenéra Norma Lacombea, vítěze Stanley Cupu. Když viděl, jak se v Kometě staráme o děcka, povídal: „Pojď se mnou do Edmontonu, vytvoříme stejný program a budeme bohatí.“
Co jste odpověděl?
„Norme, já nedělám hokej v první řadě pro peníze. A patřím do Brna...“Podívejte, podobná akademie, včetně školy, v Kanadě stojí rodiče 45 tisíc dolarů ročně. U nás mají kluci všechno hrazené.
Tuhle jsem si byl zkontrolovat naši druhou třídu. Trenéři a techničtí vedoucí, kteří se starají o ta naše mimina, říkají: „Pane Zábranský, měl byste začít vybírat zálohy.“
Za co?
Taky jsem jim nejdřív nerozuměl. Pak mi vysvětlili, že se nám nevrací polovina zdarma zapůjčené výstroje. Kluk ji nafasuje, přestane ho to bavit a nechá si ji. U nás je hokej levný. Ale rodiče s hochy objíždějí spoustu akcí, což se samozřejmě promítá do jejich rozpočtu. To ve Švédsku neexistuje.
O tom jste se osobně přesvědčil?
Samozřejmě. S mladším dorostem jsem před časem jel do Švédska, kde jsme se porovnávali s nejlepšími akademiemi v Linköpingu a Jönköpingu. Vzal jsem s sebou i naše mládežnické trenéry. V Jönköpingu jsme vyhráli 10:1 a v Linköpingu 4:2 a 7:0, totálně jsme Švédy přebruslili. Přitom podmínky na tamních stadionech byly daleko horší. Žáci nemají svou šatnu jako tady. Dorost měl jen přidělený kumbál na rozvěšení věcí. A na tribunách nestáli žádní rodiče.
V čem vidíte rozdíl ve výchově, který přináší zásadní rozdíly ve výsledcích?
Natáčel jsem si všechny tréninky. Zjišťoval jsem, že vlastně neděláme nic jinak. A stejně nám Švédové mezi sedmnáctým a osmnáctým rokem najednou tak utečou. Když jsem se vyptával na metody, říkali mi, že kluky v dorostu brutálně kondičně drilují. Musí to vydržet, aby byli připraveni na vyšší zátěž v juniorce.
Pokračování na protější straně