Utajené azylové domy pro týrané ženy mají příliš malou kapacitu. V Česku je pouhých 90 lůžek.
VČesku chybějí stovky ukrytých míst pro týrané ženy. Některé se azylu nikdy nedočkají. „Bohužel ročně jich několik desítek kvůli domácímu násilí zemře,“říká spoluzakladatelka neziskové organizace ROSA Zdeňka Prokopová.
Na život s agresivním manželem vzpomíná třeba třiatřicetiletá Linda. „Jeden večer jsem byla s kamarádkami v kině. Po něm jsme zašly na víno a trochu se zapovídaly. Mezitím mi manžel volal a psal zprávy. Jenže jsem měla vypnutý mobil z kina, takže jsem nereagovala. Tím pádem jsem mu nezodpověděla kontrolní dotazy, kde jsem, s kým nebo co dělám,“vypráví. Po příchodu domů ji místo přivítání čekalo pár facek a kopanců. „Řekla jsem, že nemá právo mě mlátit, že jsem nic neudělala. Dostala jsem další facku a kázání, že se chovám jako kurva a ne slušná manželka a máma od dětí. Následovaly urážky, nadávky a obviňování. Musela jsem ukázat lístek z kina a následovala další kontrola, a to, jestli jsem s někým nespala...“vzpomíná Linda, která nakonec našla odvahu a od manžela utekla.
Lindin případ není ojedinělý. Podobné zkušenosti má většina žen žijících v azylovém domě na utajené adrese. MF DNES jeden takový navštívila. „Měli jsme tady ženu, kterou muž zavíral s dětmi do sklepa, jednu noc se jí podařilo dostat ven. Přivezli nám ji jen v kabátě,“říká Jaroslava Chaloupková, ředitelka neziskové organizace Acorus, jež pomáhá týraným ženám a dětem.
Zoufalý nedostatek míst
Nenápadná budova sestavená ze stavebních buněk na okraji Prahy (pozn. red.: z důvodu bezpečí není možné sdělit bližší adresu) je domovem pro osm žen a jejich děti s pohnutým osudem. Pro jejich bezpečnost je celý objekt obehnán plotem a branku neustále střeží kamera. Vchod do budovy odděluje malá chodba, ve které visí nástěnka s několika fotografiemi. V přízemí jsou