Chybějí nám skryté azylové domy

kanceláře, terapeutická místnost, herna pro děti nebo společné toalety a sprchy. V horním patře se rozkládá obývací pokoj se sedačkou, nechybí ani televize. „Ta tady běží pořád,“říká s úsměvem Chaloupková.

Na patře je také společná kuchyň s velkým jídelním stolem. „Ženy si vaří i nakupují samy. Některé ovšem přijdou bez peněz, tak jsme rádi za potravinové sbírky,“doplňuje ředitelka. Součástí dolního i horního patra jsou pokoje. „Je to provizorní a nábytek už něco pamatuje, jako celý dům,“ukazuje místnosti, v nichž je vždy palanda, dvě postele, šatní skříň a stolek. Ač to vypadá možná neútulně, většina zdejších žen je za to nesmírně vděčná.

Míst v podobných zařízeních je v celé republice pouhých devadesát. Spravují je tři neziskové organizace – Acorus a ROSA v Praze a Magdalenium

v Brně. Přitom podle Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí má být na každých deset tisíc obyvatel jedno místo ve specializovaném domě – v České republice by jich tedy mělo být tisíc, realitou je necelá desetina.

Ministerstvo práce a sociálních věcí prý chce problém řešit. „Ve spolupráci s Úřadem vlády se snažíme identifikovat přesnou potřebu těchto služeb a nastavit ji do svých priorit. Ministerstvo přímo až na výjimky sociální služby nezřizuje, zaměřujeme se na podporu krajů a neziskových organizací při jejich zřizování,“sděluje mluvčí ministerstva Kristýna Křupková. Kraje však trápí nedostatek pracovních sil v sociálních službách. „V připravované novele, která by měla platit od příštího ledna, se počítá s dalším navýšením platů,“doplňuje Křupková, která doufá, že to přitáhne další pracovníky.

Za vším hledej peníze

Studie Agentury Evropské unie pro základní lidská práva (FRA) z roku 2014 tvrdí, že zkušenost se sexuálním nebo fyzickým násilím má 32 procent žen v Česku. „V odborné literatuře se uvádí, že žena vydrží domácí násilí v průměru sedm let. Ale máme zkušenosti, že to žena vydržela i deset a déle let. Na druhou stranu jsem optimista. I když to nemáme statisticky ověřené, můžeme sledovat, že o pomoc si říkají už daleko mladší ženy s menšími dětmi. Takže ze vztahu odcházejí dříve. Je to i tím, že se o těchto problémech daleko více mluví. Dříve to bylo jakési tabu, které se řeší doma za zavřenými dveřmi,“vysvětluje Chaloupková.

Nedostatek míst není jediný problém. Dalším jsou třeba finance. „Ženy u nás za pobyt platí zhruba pět tisíc korun měsíčně. Bohužel jim nemůžeme poskytnout střechu nad hlavou třeba na rok zdarma. Na to nemáme prostředky,“vysvětluje ředitelka azylového domu. Některé ženy totiž utečou před týráním doslova bez koruny, a než se dostanou do systému sociálních dávek, tak to nějaký čas trvá. Nicméně nejakutnějším problémem organizací poskytujících služby utajených azylových domů je nejasná definice zákona. Nyní platí zákon o sociálních službách pro všechny azylové domy, ale specializace či utajenost v něm není nijak speciálně formulována.

„Azylové domy poskytují pobytové služby na přechodnou dobu osobám v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení. Služba obsahuje základní činnosti – poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, poskytnutí ubytování, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí,“zní současný zákon.

Podle Prokopové by si však zasloužil novelizaci, která by jasně vymezovala azylové domy pro oběti domácího a genderově podmíněného násilí. „Měly by v ní být zahrnuty sociálně terapeutické činnosti včetně vyhodnocování rizikových faktorů a sestavování bezpečnostního plánu,“upozorňuje.

Ministerstvo zatím diskutuje

S jejím názorem souzní i Chaloupková z Acorusu: „Pro klientky jsou připraveny komplexní odborné služby. Máme tým složený z odborníků – pedagogické pracovnice, socioterapeutky, dětské terapeutky, právničky, ale tyto služby nejsou zahrnuty do základních činností financovaných státem, což bychom rádi změnili.“Právě pro týrané ženy jsou tyto podpůrné aktivity velmi důležité. Třeba terapie. „Často se v nich dostávají na povrch hluboká a opakovaná traumata, která si s sebou klientky nesou již od dětství. V podmínkách našeho azylového domu a v kontextu dalších praktických záležitostí, které musí klientky řešit, není často možné tato traumata ošetřit v takové míře, jak by bylo potřeba,“míní socioterapeutka Olga Vlachová.

Když je žena obětí trestného činu a podá trestní oznámení, rozjede se mašinérie. „Neví, co bude a nebude. Je ale nutné, aby věděla, co všechno to obnáší, když do toho půjde, nebo nepůjde... jaké to může mít následky. Jenže na to potřebujete další poradce nebo právníky a to stojí opět peníze,“poznamenává ředitelka neziskové organizace.

Ministerstvo však o novele, jež by organizacím ulehčila práci, zatím pouze diskutuje. „Probíhá meziresortní připomínkové řízení, kde byly vzneseny požadavky na změnu a rozšíření základních činností azylových domů, které reflektují podporu osobám ohroženým domácím násilím pro cílovou skupinu týrané ženy. Tudíž při vypořádání připomínek bude rozhodnuto, jestli tedy azylové služby rozšíří svoji odbornou činnost. Ministerstvo je pro, ale je nutné to ještě v rámci vypořádání diskutovat s odbornou veřejností,“dodává mluvčí ministerstva Křupková.

Oběti trestných činů potřebují terapii, psychology, právníky a to vše stojí peníze.