KDU-ČSL je chybně oslněna jen sama sebou

První, co řeší, jsou jejich fleky! Hodně přísné zvolání. Není mé, ale mého letitého souseda, jehož oblíbenou zálibou je amatérské sledování politiky. Nejradši má předvolební dilema, komu dá tentokrát svůj hlas. Volil snad každou stranu. Občas experimentoval, jindy sáhl po klasice. Chodí každou neděli do kostela, a tak jsem kdysi naivně předpokládal, že volí KDU-ČSL. Byl jsem hodně daleko. „Křesťanství do politiky nepatří,“říkával mi. „A odkazovat na něj v názvu strany je hřích.“V posledních letech však vůči ostatním uskupením pociťoval tolik skepse, že se nakonec lidovci ocitli i v jeho hledáčku. Lidé jako on, ani mladí, ani staří, s docela početnou rodinou, s malým domkem mimo město, ale žádní boháči, lidé poctiví, mravní, pracovití, to je pro lidovce ten pravý elektorát.

Už minulý pátek jsem ho upozorňoval, že si lidovci o víkendu zvolí nové vedení. Ještě v pondělí byl mírným optimistou. „Sice to byla děsná nuda, ale uvidíme, s čím přijdou!“A pak si pustil úterní lidoveckou tiskovku ze Sněmovny a večer mi hlásil, že jeho oblíbená předvolební záliba bude mít pokračování. „A už zase nevím, komu to za rok hodím.“

„První, co řeší, jsou jejich fleky!“zopakoval mi důrazně a na mobilu pustil facebookový záznam tiskovky. Když zhruba po pěti minutách poněkud nudného plácání prázdné slámy o změně volebního systému vytáhl expředseda Výborný ceduli s nápisem rovnevolby.cz, poprosil jsem ho, ať to vypne.

„Chápete to, sousede?“zeptal se mě. „Mají nové vedení, mohli by přijít s novými tématy, myšlenkami. A oni před televizními kamerami profláknou svůj mindrák z toho, že budou mít kvůli nízkému volebnímu zisku méně poslanců. Jako by předpokládali, že je lidi nebudou volit. Místo sebevědomí ukazují strach.“

Přátelsky jsme se rozešli a já musel, ač nerad, zase jednou uznat, že hlas lidu může být opravdu pomyslným „hlasem božím“.

Lidovci se už od vzniku České republiky pohybují kolem pětiprocentní hranice nutné pro vstup do Sněmovny. Jejich program může být pro část společnosti atraktivní. Nabízejí silná sociální témata zahalená do tradičního hábitu. Jejich letitým problémem je absence silných osobností, nesrozumitelné lavírování na domácím politickém spektru – tu jdeme s tím, tu s jiným – a hlavně málo srozumitelná prezentace stranických cílů.

Druhá nejstarší česká politická strana trpí syndromem přílišné fascinace sebe samou. Tak silně prožívá své obavy o vlastní existenci, o své místo na české politické scéně, že zapomíná na to, jak jednoduše a jasně představit svůj program veřejnosti. A přitom programové dokumenty napovídají, že o nápady nouze není, ať už si o nich myslíme cokoliv.

A pak přijde skvadra pochmurných sněmovních pánů a jedné dámy na tiskovku a před nudným žlutým pozadím, kam se sotva vejdou, vytáhnou modrou ceduli s bílým nápisem rovnevolby.cz.

Jistě, pro „insidery“jde o důležité téma, možná by opravdu měly mít všechny poslanecké mandáty stejnou váhu. Ale pochybuji, že systému D’Hondtovy metody někdo z lidoveckých voličů opravdu detailně rozumí.

Kdyby s tím přišli jako s dovětkem, doplněním, ministížností, tématem k diskusi, ale před novináři to vyznělo jako klíčové téma, kterým chtějí oslovit své ovečky. Šíp sice mířil do černého, ale netrefil ani bílou.

„První, co řeší, jsou jejich fleky!“Ta slova se mi zavrtala do hlavy a měli by si je zapamatovat i noví straničtí bossové KDU-ČSL. Pokud nepřestanou být oslněni sami sebou, skončí špatně, ostatně jako už jednou v minulosti, kdy na několik let zůstali uvězněni mimo sněmovní lavice.