Zpěvačka rozsekaného beatu Poppy neví, co chce
Na první poslech je deska I Disagree tak trochu zmatek, guláš a galimatyáš. První skladba Concrete na albu zpěvačky, herečky, modelky a youtuberky Poppy se rozjíždí rozsekaným beatem, na který se pozvolna nabaluje zboostrovaná metalová kytara, vzápětí se vše zlomí do rozjuchaného j-popového infantilního refrénu, následuje opět valivý riff, pak skoro až beatlesovsky vyklenutá melodická linka, a než se vzpamatujete, je konec.
Trochu se z toho točí hlava, ale Poppy, vlastním jménem Moriah Rose Pereira, nepolevuje ani v dalších písních, které jsou podobně žánrově rozkročené. I když jde stále o jeden a týž fígl: v rámci možností ostré kytary, chytlavé melodie, valivé tempo a občas nějaké to nečekané odbočení stranou.
Zprvu rozdivočená paleta zvuků a stylů vás celkem chytne, ale při bližším ohledání se album sype pod rukama. Jako kdyby mu chyběla zastřešující koncepce, o níž je dobré uvažovat, chystáte-li podobně pestrou a kaleidoskopicky měňavou nahrávku. Takhle je výsledkem podivně potrhaná mozaika, která nasytí asi jako fastfoodové menu. Čili vás na nějaký čas zaplácne výraznými chutěmi, z kterých je vám ale vzápětí trochu těžko a o pár hodin později už nevíte, že jste něco jedli, respektive poslouchali.
Nechtěná parodie na metal
Mnohdy je rozvolněnost až na škodu, například v skladbě Anything Like Me s frackovitým refrénem, která začne po pár posleších spolehlivě lézt na nervy. Nebo následující Fill The Crown začíná slibně, vzápetí se však rozplizne do jakéhosi pseudometalového patvaru.
Zaprvé, Poppy jako kdyby nevěděla, co a jak chce vyjádřit. A zadruhé, což je ještě závažnější, albu naprosto chybí opravdovost. Je jako sbírka náhodně zaslechnutých a poslepovaných motivů, které dohromady nedávají smysl.
Ono se stačí podívat na obal, který působí jako pouťová variace na grafiku norských blackmetalových seskupení. Navíc se naprosto nepojí s tím, co se z desky line. O metal si Poppy ani neopřela kolo, natož aby pronikla do jeho vyjadřovacích prostředků a pochopila ho.
Nakonec nejpřijatelněji její deska zní ve chvílích, kdy se nesnaží zaskočit mícháním všeho páté přes deváté a jde po jádru věci. Třeba Nothing I Need je velmi slušná popová písnička s pěknou melodií. Podobně zdařilá je Sick Of The Sun nebo závěrečná Don’t Go Outside s hezkou kytarovou pasáží a decentní náladou.
Tady je Poppy nejsilnější a hlavně uvěřitelná. Na rozdíl od jejích pseudotvrďáckých položek, které vzbuzují akorát tak útrpný úsměšek. Je to tak půl napůl. Typicky průměrná deska s několika příjemnými momenty a naopak okamžiky, které byste nejraději hned zapomněli.