Manželka mi zatrhla salta
Říkali mu Jumping Joe a při exhibicích i po 50. narozeninách předváděl úžasné věci. Teď se role Jozefa Sabovčíka mění.
V80. letech patřil k ikonám československého sportu. Dvěma tituly mistra Evropy a olympijským bronzem ze Sarajeva 1984 navázal Jozef Sabovčík na slavnou ledovou éru Divína, sourozenců Romanových, Maškové a Nepely.
Coby krasobruslař se vymykal. Byl rockerem, jenž odmítal jezdit na klasickou hudbu. Spřátelil se s Brucem Springsteenem, který mu zpíval i na exhibici. Propadl modernímu umění a kreslil obrazy probodených srdcí, než jej inspirovala tvorba Salvadora Dalího. Syna pojmenoval Ostří, pokoj si doma vymaloval bordó barvou.
Rozdělení Československa nikdy neuznal. V Salt Lake City žil coby katolík na území mormonů a ještě dlouho po 40. narozeninách udivoval salty při exhibicích. V listopadu se měla v Ostravě uskutečnit show, kde se v 55 letech s exhibiční kariérou rozloučí. Jenže všechno bylo jinak.
Ta dlouho plánovaná ostravská rozlučka byla nakonec o vás bez vás. Zvláštní, že?
Smutné. Ale bohužel, ležel jsem tou dobou po operaci v posteli.
Začalo to v červenci operací ploténky, při které mi vyřezali i kousek obratle. Kvůli ostravské exhibici jsem se pak snažil rychle vrátit na led, ale něco jsem udělal špatně a najednou jsem se nemohl ani postavit. Byl jsem jen ohnutý a měl neuvěřitelné bolesti. Takže mě 31. října operovali znovu. Zjistili, že se mi zase odlomily dva kousky ploténky. Zůstaly v těle zaražené, museli je odstranit. Už té ploténky moc nemám.
Přesto jste vydržel exhibičně vystupovat do 55 let. Jste na sebe proto hrdý?
Jsem. Ale všechna ta salta a těžké skoky měly na mé dnešní potíže vliv.
Kdy jste naposledy předvedl na ledě salto?
Předloni. Pak už mi ho manželka zatrhla. Pořád mi šlo dobře, jenže pokaždé, když jsem na něj najížděl, se bála, že si něco udělám.
Neuvěřitelně dlouho jste zvládal na exhibicích i čtverné skoky.
Jo, ještě ve 44 letech jsem čtveráka dal. Pak už se mi nechtělo.
Dodnes se sportovní historici přou o váš čtverný toeloop z mistrovství Evropy 1986. Podle mnohých šlo o první čtverný skok v dějinách, ale unie ISU ho neuznala, protože jste údajně zlehka škrtl o led i nedopadovou nohou. Štve vás to?
Já vím, že jsem ho skočil čistě, a to mi stačí. Sice se ISU rozhodla jinak, ale třeba i Scott Hamilton (olympijský vítěz 1984 a nyní komentátor) dodnes v rozhovorech prohlašuje, že Sabovčík byl první a že to může dokázat, protože má záběry kamery z jiného úhlu než ISU.
Vy jste, předpokládám, žádný dotek ledu druhou nohou necítil.
Ne, nebyl tam. Scottův záběr ukazuje, že ta ledová tříšť, co vyletěla do vzduchu, byla od zoubku mé dopadové brusle a ne od druhé nohy.
Nyní zažíváme přímo explozi čtverných skoků. Co přijde dál? Čtverný axel? Pět otáček?
Asi nikdo nečekal, že vývoj půjde tak rychle. Ale Brian Orser (bývalý mistr světa a současný kouč) mi teď v Grazu říkal, že Juzuru Hanju už pracuje i na čtverném axelu. Od něj nebude daleká cesta k pětinásobnému toeloopu. I kombinaci dvou čtverných skoků si umím představit, já sám na tréninku dokázal po trojitém toeloopu skočit čtverný.
Ovšem zároveň panují obavy, že tuhý nácvik čtverných skoků
S Eliškou Březinovou
u třinácti- či čtrnáctiletých dívek pro ně může mít vážné zdravotní následky v dospělosti.
Ano, to je strašná věc a velké riziko. Nesporně to vede k velmi časným koncům kariéry těch dívek. Je téměř nemožné, aby vydržely bruslit do 20 nebo 22 let, když odmalička dělají tak velké množství těžkých skoků. A to ty dívky vypadají ještě mladší, než ve skutečnosti jsou.
Protože trenéři záměrně vybírají malé, drobné typy.
Právě. Nejen tlak na jejich nevyvinutá těla, ale i mentální nátlak na ta děcka, která mají závodit na největších soutěžích, musí být obrovský.
Podporujete tedy návrh na zvýšení hranice pro vstup do kategorie žen z 15 na 16 nebo 17 let?
Ano, protože to má být kategorie žen a ne mládeže. Ty mladší ať svádějí souboje mezi juniorkami.
Vy nyní trénujete 23letou Elišku Březinovou. Ale nejen ji, že?
V Salt Lake City mám další svěřence, dva z nich mají i kořeny na Slovensku, Karel a Milada Kovářovi (otec závodil za ČSSR). Malý Karel teď na juniorském mistrovství USA odskákal ve třinácti šest trojáků.
Vaše Salt Lake City opět kandiduje na zimní olympiádu. Když se tam konala v roce 2002, bruslil jste při slavnostním zahájení.
Tak to už určitě nebudu, maximálně bych při ní byl česko-slovenský atašé. Na ledě se momentálně vozím jen sem a tam. Přitom před tou operací jsme měli připravené i jedno číslo s manželkou a mými syny.
Syny máte dva. Co dělají?
Bladovi je 27 let, vystudoval filmovou akademii a dělá filmové efekty a grafiku. Nedávno se zasnoubil, možná budu brzy děda. A Jožkovi je 16, dokončuje gymnázium, chce být mořským biologem a hraje na bicí.
Vida, podědil vaši rockerskou náturu. Stále posloucháte rock?
Samozřejmě. Nejradši pořád Springsteena, ačkoliv teď jsem se zaposlouchal i do starých věcí, třeba do Smokie. S Kájou Kovářem, který bydlí v Salt Lake nedaleko od nás, si občas sedneme, vzpomínáme na staré časy, popovídáme si pěkně slovensky, nikdo nám nerozumí, zasmějeme se a je pohoda.
Co vám v Americe z někdejší vlasti nejvíc chybí? Jídlo?
To ne, knedlíky a halušky si udělám i tam. Jen na ně nemají v Salt Lake brynzu, musím si ji nechat poslat z New Yorku. Co mi nejvíc chybí, je čas s rodiči. Když jsem pak doma v Československu, což bývám zhruba dvakrát do roka, vezmu si sluchátka a jdu se jen tak procházet, v Bratislavě i v Brně. Říkám tomu vdechování nostalgie. Čím víc stárnu, tím víc mě to tam tahá.
Maloval jste obrazy, moderní umění. Ještě vás to drží?
Teď spíš maluju doma stěny, protože předěláváme dům. Na umění nemám čas. Navíc mě hrozně chytla truhlařina, zrovna jsem synovi dělal pracovní stůl. Taky rád vařím. Dřív jsem si doma vařil i pivo.
V mormonské metropoli? Pamatuji, jak tam byl při olympiádě alkohol takřka nesehnatelný.
To bylo před 18 lety. Už to s ním u nás není až tak hrozné.
Vaše bronzová olympiáda v Sarajevu 1984 je vzdálena dokonce 36 let. Ještě je ve vaší mysli živá?
Ale ano, se Scottem Hamiltonem a Brianem Orserem (zlatý a stříbrný ze ZOH 1984) si ji stále připomínáme. I když Orser bydlí v Torontu a Hamilton v Nashvillu, jsme v kontaktu a vídáme se i na velkých soutěžích.
Doma v Salt Lake City i při cestách do Brna trénuje Jozef Sabovčík českou mistryni Elišku Březinovou (23), sestru Michala Březiny.
Olympiády jsou díky atmosféře nezapomenutelné, naprosto jiné než mistrovství světa.
Co se vám z her v Sarajevu vybaví nejvíc? Jak jste ve volné jízdě vše vyskákal?
Nejvíc? Atmosféra. Olympiády jsou díky ní nezapomenutelné, naprosto jiné než mistrovství světa.
Měl jste tehdy životní formu?
Tu jsem měl až po třicítce, když jsem z amatérů přešel mezi profíky a uvolnil se, protože mě už nikdo do tréninků nenutil. Před Sarajevem 1984 jsem byl zraněný a bojovali jsme s tím, abych se stihl včas vrátit. Podobně jako letos bojujeme s Eliškou Březinovou.
Kvůli zranění stihla před mistrovstvím Evropy jen tři týdny plného tréninku. Baví vás práce s ní?
Ano. Prožívám s Eliškou, co jsem sám dělal před 30 lety. Vím ze svých zkušeností, jak se před závody cítí a díky tomu ji mohu lépe mentálně připravit. Hlava bývá nejdůležitější.
Vy jste býval v hlavě silný.
Asi proto, že jsem chlap. Proto jsem to až tak moc emocionálně nebral.