Dítěti běží čas u opatrovnického soudu rychleji
„Jsme poslední v Evropě, kdo ještě umisťuje děti mladší tří let do institucionální péče, a jsme za to kritizováni,“říká Lubomír Ptáček z Nejvyššího soudu.
Dítě má mít po rozvodu rodičů maximální možný přístup k oběma z nich a vysvětlovat by jim to měli už advokáti. „Vnímání rodičů, že ‚vyhrát‘ dítě je cíl a ‚vyhrává‘ tím i veškerá práva k němu, by se mělo posunout. Jde především o práva dítěte, ne o práva rodičů. Ti musí chápat, jaké jsou jejich kompetence ve vztahu k potomkovi, kam až mohou zajít,“upozorňuje soudce Nejvyššího soudu Lubomír Ptáček, čerstvý držitel ocenění Právník roku v oblasti rodinného práva a prezident Evropské asociace soudců pracovních soudů.
Za Českou republiku jste také styčný soudce ve věcech rodinného práva dle Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí. Co to přesně znamená?
Styčný soudce usnadňuje přímou komunikaci mezi soudci jednotlivých členských států EU, neboť právo EU předpokládá, že soudci v určitých případech budou z důvodu rychlosti komunikovat přímo. Jde především o takzvané mezinárodní únosy dětí a přenesení příslušnosti soudu z jednoho členského státu do jiného. Spolupráce se neomezuje pouze na EU, jde o celosvětový projekt. Styčný soudce by měl být schopen komunikovat se svým protějškem kdekoliv v signatářských zemích Haagských úmluv ohledně jednotlivých logistických záležitostí, které mohou usnadnit návrat uneseného dítěte či umožnit projednání a rozhodnutí věci v jiné členské zemi EU.
Lze aspoň anonymně uvést konkrétní případ?
Podílel jsem se například na přenesení řízení o péči z Francie do Česka. Jednalo se o teenagera, který byl svědkem tragické smrti matky, a protože ve Francii nebyl nikdo, kdo by k němu mohl vykonávat rodičovská práva, byl umístěn do ústavu s výhledem na pozdější pěstounskou péči. Přes zastupitelský úřad jsem byl kontaktován s dotazem, zda by řízení nemohly převzít české soudy, protože tu měl příbuzné ochotné poskytnout mu péči. Chlapec byl do ústavu umístěn v červnu a díky spolupráci s francouzským soudem se podařilo dosáhnout, že již v září pokračoval ve vzdělání na české škole, v rodině příbuzných své matky.
Pár případů, kdy rodič unesl dítě za hranice za dramatických okolností, je známých. Pomáhá spolupráce soudů řešit spory smířlivěji?
Mezinárodní únosy dětí byly dlouho mytizované téma vzbuzující obavy, že v případě navrácení dítěte do státu, z něhož bylo uneseno, se již nikdy nevrátí k rodiči únosci. Povědomí o tom, jak mechanismus v únosových věcech funguje, se naštěstí posunul směrem k realitě. Zjednodušeně lze říci, že soudy toliko posuzují, který soud se má budoucností dítěte zabývat. Je všeobecná dohoda, že je to soud, který zná potřeby dítěte nejlépe, tedy ten, v jehož obvodu dítě před únosem žilo.
Od doby, kdy Česko ratifikovalo Úmluvu o právech dítěte, uplynulo 30 let. Jak si stojíme, pokud jde o dodržování závazků?
Je nám stále vytýkáno, že máme dost dětí mladších tří let v institucionální péči. Myslím, že jsme dokonce poslední v Evropě, kdo institucionální péči u takto malých dětí má. Jsme kritizováni například i za to, jak je u nás naplňováno právo dítěte být slyšeno v řízení. A jako téma u nás v poslední době rezonuje střídavá výchova.
V jakém smyslu? Střídavá péče byla vždy hodně diskutovaná.
Byla vždy pojímána kontroverzně, byla chápána jako nástroj boje mezi otcem a matkou o dítě. Podle Úmluvy má dítě základní právo na péči obou rodičů, pokud je to možné. A je na soudech, aby zajistily, že toto právo bude respektováno. Někdy je to zjednodušeně chápáno tak, že milující rodič je ten, který o dítě bojuje, aby ho dostal do výlučné péče. Milující rodič je ale ten, kdo se mu snaží zajistit péči obou rodičů. Při rozvodu je potřeba určit, u koho bude dítě žít v denní péči, ale to neznamená, že tento rodič může jednostranně určovat, kde dítě bude mít bydliště nebo kam bude chodit do školy. Tato zodpovědnost je u obou rodičů zásadně stejná. A trend je v tom, co ve své judikatuře vysvětluje Ústavní soud, tedy aby se rodiče snažili zajistit, že dítě bude mít v co nejširší možné míře přístup k matce i otci.
Vysvětlujte to ale znesvářeným rodičům… Jak to vypadá v praxi? Přiklánějí se soudy ke střídavé péči méně ve srovnání s minulostí?
Nemyslím, že by se přikláněly méně, soudy se nemají k ničemu přiklánět, mají hledat nejvhodnější řešení, protože každé dítě je jedinečné. Vnímání rodičů, že „vyhrát“dítě je cíl a „vyhrává“tím i veškerá práva k němu, by se mělo posunout. Jde totiž především o práva dítěte, ne o práva rodičů. Takové je sdělení Ústavního soudu a obecné soudy ho mají respektovat a přenášet tento požadavek na rodiče, vést je k pochopení, jaké jsou vůbec jejich kompetence ve vztahu k dítěti, kam až mohou zajít a že dítě poškozují, pokud mu odmítají kontakt s druhým rodičem. Opatrovnický soud neřeší, zda má pravdu matka, či otec, ale práva dítěte, a snaží se vytvořit pro ně prostředí, které bude dlouhodobé a bude co nejlépe zajištěn jeho zájem. Už advokáti by se tomu měli věnovat, snažit se doporučit mediaci a návštěvu psychologa, aby povolilo napětí a rozvod neměl na dítě takový dopad.
Někteří zástupci justice kritizují délku řízení u opatrovnických soudů. Existují případy, kdy se o dítěti rozhodovalo dva roky. Jakou roli hraje podle vás pro dítě čas?
Čas je klíčový, dítěti běží rychleji než dospělým. Pro dospělého není půl roku žádná doba, u dítěte je naprosto zásadní, protože si zpřetrhává vazby nebo navazuje nové. Žádný soudce tedy nemá zájem, aby řízení trvalo dlouho.
Pomohlo by, kdyby se soudy na opatrovnické případy specializovaly?
Specializace soudů je určitě krok správným směrem a v oblastech sociálního práva, jako je rodinné nebo pracovní, zvlášť. V rodinném právu si totiž soudce, aby mohl rozhodovat kvalitně, zodpovědně a reagovat na trendy ve společnosti, už nevystačí se samotným právem. Musí mít náhled i do širších oborů, které zahrnují psychologii a podobně. Dokonce i doporučení OSN při výkladu Úmluvy o právech dítěte říká, že tyto případy se mají posuzovat z hlediska multidisciplinární spolupráce. Specializované soudy jsou tedy dobré v tom, že rozhodují soudci, kteří jsou v dané problematice dostatečně odborně zdatní a kteří se vzdělávají v souvisejících oblastech.
Jste expert na rodinné právo, ale také prezident evropské asociace pracovních soudců. Co znamená pro Českou republiku, že má díky vám takovou pozici?
Máme zastoupení v organizaci, která sdružuje soudce nejvyšších soudů a soudce specializované v oblasti pracovního práva. Řešíme otázky, které jsou aktuální z hlediska evropského trhu práce, a Česká republika tím získala výhodu, že může sledovat trendy, které k nám dřív či později přijdou.
A ty jsou jaké?
Obecný trend, který sdílejí kolegové na západ i na východ od nás, je snaha o sblížení pracovního práva s právem občanským. Právo občanské stojí na principu privátní autonomie, to znamená, že ve všem, co je pro náš pro život potřeba, se potkáváme jako rovný s rovným. V pracovním právu je ale tato smluvní volnost omezená, a to z důvodu historického vývoje a ochrany zaměstnance. Tento trend ale může být vnímán i s určitými obavami.
Například situace, kdy by si chtěli zaměstnavatel a zaměstnanec dohodnout nižší mzdu, než je minimální, nebo vyšší úvazek, než zákon povoluje. Dotýká se to tedy garancí, které pracovní právo poskytuje, aby zaměstnanec dostal za práci spravedlivou odměnu, aby byl chráněn před riziky plynoucími z práce a podobně. Jsou totiž patrné určité trendy, které mění pracovní podmínky, například aby zaměstnanci sdíleli pracovní místa nebo pracovali z domova a tím šetřili náklady zaměstnavatele.
Takže nové tendence by vztah zaměstnavatel a zaměstnanec uvolnily?
Míra „volnosti“musí vyhovovat zaměstnavatelům, zaměstnancům i odborům. Obavu spíš vzbuzuje přístup, že pracovní právo je jen součástí soukromého práva, na které se bezezbytku aplikují obecné soukromoprávní principy. To je přístup stírající odlišnost obou právních disciplín, neboť pracovní právo a právo sociálního zabezpečení má i prvky veřejného práva. Zřetelně se to projevuje v základních zásadách pracovněprávních vztahů, mezi něž patří i zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance. Zákonodárce pak způsobem nevzbuzujícím pochybnosti sděluje, že zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek pro výkon práce, spravedlivého odměňování, rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu jejich diskriminace vyjadřují hodnoty, které chrání veřejný pořádek.
Kdo je v pracovním právu slabší stranou? Je to tradičně zaměstnanec? Někteří zaměstnavatelé si totiž v určitých situacích myslí opak.
Za slabší stranu se považuje zaměstnanec, protože nemá takové možnosti a sílu jako zaměstnavatel. Když přijdete o peníze kvůli nákupu zboží na internetu, které vám nakonec nedorazí, tak nad tím můžete mávnout rukou a příště být opatrnější. Když ale přijdete o práci, váš dosavadní život se otřese v základech. Nepřicházíte jen o příjmy, ale o samotný zdroj příjmů a často v situaci, kdy jsou na vás závislí další lidé. Je to asi jedna z nejhorších situací, která vás může potkat. Svým způsobem je srovnatelná s rodinným právem. Zde jsou ohroženy mezilidské vztahy, a to v té nejintimnější podobě. Vztahy mezi rodiči a dětmi. Ale zpět k otázce. Jsou určité trendy poukazovat na to, že zaměstnanec je chráněn až příliš, ale standardy ochrany plynou z českého práva i mezinárodních závazků, které Česká republika musí respektovat.
Jaké pracovněprávní spory se dnes dostávají k soudům nejčastěji?
Jsou to zpravidla neplatná rozvázání pracovního poměru, náhrada škody vůči zaměstnavateli nebo zaměstnanci, třeba v případech pracovních úrazů. To se v průběhu času nemění. Ale co lze nově vysledovat, jsou různé nároky vyplývající z diskriminace a nerovného zacházení. Pokrývají širokou škálu situací, je to třeba otázka věku nebo odměňování, kde platí, že za stejnou nebo srovnatelnou práci mají mít zaměstnanci stejnou odměnu. A v tomto smyslu jsou podávané i žaloby.
Můžeme v budoucnu očekávat, že tradiční evropské pracovní právo bude muset významněji reagovat na nové zaměstnance přicházející ze zemí odlišných kultur?
Pracovní právo vždycky reaguje na reálné požadavky společnosti. Nedokážu ale odhadnout, co bude v roce 2050. Těžko předvídat, jestli zákonodárce bude muset různým specifickým požadavkům ustupovat. Když dnes člověk vstupuje na trh práce jako zaměstnanec, má garantované záruky, jak se má zaměstnavatel chovat, a nehraje v tom roli, jakého je vyznání nebo barvy pleti. Zákon zakazuje diskriminovat z řady důvodů, i například ohledně víry. Vycházíme z toho, že je to smlouva dvou subjektů o vzájemném poskytnutí plnění, ale nezapomínáme, že má svá specifika.