Usadil jsem se tady kvůli své ženě
V Praze usazený britský písničkář James Harries vydal album Superstition, na němž se rozkročil od čistě kytarových písní k tanečním rytmům, blues, soulu nebo gospelu.
Napsal písničky k snímkům Lidice, Bobule nebo Rafťáci. „Mám rád filmy, kde nezní moc hudba,“říká skladatel, kytarista a zpěvák James Harries.
Pocházíte z Manchesteru, odkud vzešly kapely jako The Smiths, The Stone Roses, New Order či Happy Mondays. Ovlivnila vás tamní scéna?
Samozřejmě. Když mi bylo dvanáct a poslouchal jsem Beatles, přinesl starší bratranec na kazetě první desku The Stone Roses, hned jak vyšla. Byla to naprostá bomba, psal se rok 1989, mně bylo patnáct let, čili jsem se nacházel v ideálním věku, kdy mě tahle hudba oslovovala. Manchester byl šedivé, depresivní postindustriální město, které však díky téhle muzice alespoň částečně ožilo. Každou neděli jsem v Anglii poslouchal v rádiu pořady Johna Peela a miloval jsem třeba písničku Blue Monday od New Order. To byl můj úvod do takové muziky. Ale debut The Stone Roses je dodnes úžasná věc, indie kytarová hudba, na kterou se dalo tančit a která se nebála vyloženě popových refrénů.
Kdy jste si uvědomil, že byste chtěl dělat vlastní muziku?
Vždycky jsem na něco hrál. Od čtyř let jsem se učil na flétnu, na klarinet, ale vykrystalizovalo to tak nějak postupně. Když mi bylo šestnáct, hrál jsem několik dní na ulici v Paříži. Nikdy jsem neměl ambice být tak velký jako třeba U2, prostě jsem chtěl jen psát své vlastní písničky.
Proč jste se usídlil v Česku?
Poprvé jsem Českou republiku navštívil v 90. letech, ale jen na pár dní. Nastálo jsem tu zhruba od roku 2000. Odehrál jsem tu pár koncertů, pořád jsem se vracel, letos v červnu to bude dvacet let. Našel jsem si tu ženu, máme spolu děti, jsem teď prostě tady. Česká republika leží v srdci Evropy, když mám třeba koncert ve Vídni, je to fakt za rohem.
Vaše deska Superstition je žánrově pestrá a vyloženě pozitivní nahrávka. Co jste jí chtěl sdělit?
Rád slyším, že na vás působí pozitivně, protože právě taková měla být. Jedním z prvních impulzů byla písnička Light. Nosil jsem ji v hlavě, ale pořád jsem neměl jasno, jak by měla znít. Volal jsem kamarádovi
Viliamu Bérešovi, který mi ji pomohl dodělat. Seděli jsme ve studiu, točili jsme základy, vlastně jsme ji zcela předělali, a když jsme skončili, byl jsem nadšený. Když jsem v minulosti točil desku, složil jsem nějakých dvacet písniček, pozval si lidi, kteří mi je pomohli dodělat, a pak se vybraly ty nejlepší a bylo hotovo. Ale v tomhle případě to vznikalo trochu jinak.
V čem se práce lišila?
Na začátku byla fakt jen jedna skladba. K ní jsem pozvolna přidával další, druhá byla Stars, inspirovaná životním příběhem mého kamaráda, který prodělával rozvod. Donesl jsem ji Vildovi, on na ní začal pracovat, na to se nabalovaly další nápady a opravdu bez jakéhokoli tlaku jsme spolu udělali desku. Postupně jsme ji nahrávali, já jsem měl představu, že by některé skladby měly být postavené nikoli na kytaře, ale na chytlavém tanečním rytmu.
Jak zpětně hodnotíte svou práci na hudbě k českým filmům, například k Lidicím?
Některé filmy byly dobré, jiné zase... no ale i tak to byla zajímavá práce. Co se týče Lidic, napsal jsem scénickou hudbu, která byla podle mě dobrá, pustil ji režisérovi a producentům. Moc se jim nelíbila. Jasně, mají na to právo, oni mají v tomhle případě poslední slovo. To není jako práce na autorské desce. V něčem je to ale dobré, může mě to inspirovat k něčemu, co bych třeba jinak neudělal. Během práce na Lidicích jsem dělal na desce, která vyšla v Americe, a zároveň mi nad hlavou visel termín od zdejších filmařů. Čili úplně jiný způsob práce, než na jaký jsem zvyklý. Ale zvládl jsem to. Možná mě inspiroval i ten tlak.
Nikdy jsem neměl ambice být velký jako třeba U2, prostě jsem chtěl psát své písně.
James Harries, písničkář