Provokací nelituju
Sbíral tituly a vytáčel soupeře svými gesty i výroky. „Snažil jsem se dělat show,“říká.
Se třinácti tituly je nejúspěšnějším běžcem na lyžích v historii mistrovství světa. Petter Northug, fenomén na trati, rebel mimo ni. Doma má i dvě olympijská zlata a dva velké glóby. To vše stihl do 32 let, než předloni ukončil kariéru. Včera přicestoval do Česka, aby si tu v Bedřichově zazávodil „pro radost“. Dnes při Benzina sprintu a v neděli na Jizerské padesátce.
„Ve své době byl lyžařským polobohem,“říká o něm Kateřina Neumannová, která ho po přistání v Praze přivítala. „Uměl vyhrávat sprinty i padesátku a zároveň byl showman. Někdo řeší, jestli jeho výstřelky nebyly občas přes čáru. Ale on jimi bavil lidi, vzbuzoval emoce, osvěžoval lyžování.“
Svůj první start v dálkovém běhu absolvoval před dvěma týdny na italské Marcialonze. Skončil na 99. místě, načež prohlásil: „Potěšilo mě, že jsem v první stovce.“
Vy jste však byl zvyklý vítězit.
Takovou motivaci už nemám. Baví mě lyžovat a potkávat na těchto závodech staré kamarády. Na Marcialonze jsem narazil na Rusa Legkova,
teď si snad popovídám i s Lukášem Bauerem. Je to zábava. Navíc Marcialonga je úžasná tím, že při ní projíždíte městečky, mezi špalíry diváků. Jako při Tour de France. Takové závody jsou důležité pro budoucnost běhu na lyžích.
V Norsku je stále národním sportem číslo 1. Co znamená být tam Petterem Northugem?
Teď už je to fajn, už to není tlak jako dřív. Občas na mě někdo na ulici zakřičí: Jsi legenda. S tím můžu po zbytek života žít. (směje se) Běžecké lyžování je severský sport a Norové ho mají doslova v srdci.
Jenže mezinárodně ztrácí pozice v porovnání s biatlonem. Co je jeho největší problém?
I v Norsku je čím dál dražší vybavení. Spousta rodičů řekne: Tolik peněz do toho nedáme. Ale mezinárodně mému sportu škodí příliš velká norská dominance, hlavně mezi ženami. V mužích teď máme aspoň norsko-ruský souboj. Ale aby běžecké lyžování přežívalo, potřebujeme víc odlišných osobností z různých zemí. A třeba i mediální přestřelky.
Takové, jaké jste dříve obstarával svými provokativními gesty v cíli i mnohými výroky?
Ano! To byl můj styl i součást určité psychologické války. Prostě jsem to rád dělal po svém. Mé chování se někomu nelíbilo, někdo ho nesnášel, ale já nelituju.
Obzvlášť Švédy jste rád dráždil.
Rivalita mezi námi je obrovská. Tak jsem se staral o show a tu a tam o nich něco utrousil. Bavilo mě to.
Teď bavíte lidi svým zábavním pořadem v norské televizi NRK?
Mám s NRK kontrakt půl na půl. Z poloviny pro ně spolukomentuji závody a druhou polovinou je má účast v největší páteční show na TV2. Nedávno jsme byli ve Švédsku provokovat lidi se skrytou kamerou. Naoko jsem tam přesvědčoval agenty, že potřebuju novou práci. Oni se mi snažili pomoci, já začal brečet a vykládat jim, že nemám žádné školy, a pod stolem jsem je zkoušel podplatit. Byla to sranda.
Hrajete stále i turnaje v pokeru?
Na ten už mi nezbývá dost času. Navíc když pracuji pro televizi, mám ve smlouvě, že nesmím propagovat sázení. Co na to říct, v Norsku zachováváme pravidla, která nejsou ve zbytku Evropy normální. Tak jako když jsem v roce 2010 chtěl mít za sponzora Red Bull. To bylo veliké drama, než mi ho v Norsku povolili, měli totiž ten nápoj za „otrávený“. Vždycky to chvíli trvá.
Nejvíc času vám zabírá práce ve firmě, kterou jste založil?
Rozhodně. Vyrábíme sportovní brýle a od srpna jsme spustili i kolekci oblečení pro volný čas.
Podobně jako kdysi Björn Dählie.
No, moje firma snad bude větší než
Björnova. (směje se) Uvidíme. Zatím jsme na začátku.
Když jste se v roce 2018 rozhodl ukončit kariéru, bylo to více kvůli tělu, nebo kvůli hlavě?
Kombinace obojího. Po skvělém mistrovství světa ve Falunu 2015, kde jsem měl čtyři zlata, jsem obtížně hledal motivaci. Další sezona ještě byla O. K., skončil jsem třetí ve svěťáku, ale pak už bylo jen hůř a hůř.
Právě ve Falunu 2015 jste svedl strhující vítězný souboj s Lukášem Bauerem o zlato na padesátce. Jak na něj vzpomínáte?
Už jsem byl na konci mistrovství opravdu unavený, ale v posledním sjezdu jsem se dokázal soustředit a vypracovat si ideální pozici na posledních 200 metrů a finiš. S Lukášem jsme sváděli velké bitvy. Jednu z největších na Tour de Ski 2010.
Kde vás zničil v posledním kopci.
Jo jo. V rozhodující poslední etapě jsme přijeli pod sjezdovku na Alpe Cermis společně. Ve stoupání mi pak Lukáš nastoupil. Zkusil jsem se ho držet, jenže po nějakých 300 metrech mi došlo, že nemám šanci.
Co z těch dob nejvíc postrádáte?
Právě ty bitvy. Já byl strašně soutěživý kluk a závody jsem miloval.
Jak často si nyní zalyžujete?
Udržuju se. Snažím se každý den aspoň na chvíli jít na běžky, ale občas mi to kvůli spoustě práce nevyjde a třeba čtyři dny vůbec nelyžuju. Navíc ani my v Oslu nemáme letos moc sněhu, musí se za ním vyrážet do hor. Na Holmenkollenu je teď k dispozici jen tříkilometrový okruh technického sněhu.
Vaším nástupcem se v Norsku stal Johannes Klaebo. Jak se vám líbí?
Je nejlepším sprinterem na světě, má nejlepší finiš. Ale jestli chce, aby se na něj vzpomínalo i po dvaceti letech, musí začít vyhrávat třicítky a padesátky. Doufám, že se začne víc soustředit na distanční závody. Já vždycky považoval za nejdůležitější zlato z padesátky. Vyhrát sprint, to byl bonus.
Teď je Klaebo mimo hru. Zlomil si prst při večírku s přáteli, kdy se snažil dát co největší ránu na boxerském automatu.
To je u nás velká story, lidi už si z toho dělají srandu.
Prohlásil, že kromě lyžování je pro něj důležité občas pařit s kamarády. Co si o tom myslíte?
Každý jsme jiný a ke každému musíte přistupovat individuálně. On si našel svůj styl, který snad funguje.
Stejně jako on jste i vy míval dříve úžasný finiš. A co teď?
O Vánocích jsem trénoval s bratrem Evenem (24letý přední norský běžec na lyžích – sprinter), dávali jsme si takové desetisekundové sprinty. Snažil jsem se ho držet, ale bohužel, nešlo to. Už ten můj někdejší koncový úder postrádám.
Takže váš cíl pro Jizerskou padesátku zní?
Dopadnout líp než na Marcialonze a porazit na padesátce Evena. Je teď v rodině nejsilnější, bude z nás dvou favoritem. Ale já mohu překvapit!