Příště bych prosil škrtit déle. Že by láska? Dejme tomu
Jedni se těšili na romantickou komedii, jiní na „sado maso“sexuální hrátky, nakonec však oba typy diváků loňského karlovarského festivalu, kde měl snímek Psi nenosí kalhoty předpremiéru, dostaly trochu jinou podívanou.
Stupňování závislosti
Pro nynější vstup do kin se doporučuje nepřístupnost do patnácti let věku a není to jen kvůli slastnému dušení, jež záhadná domina dopřává vyhaslému vdovci. Aby divák navzdory spekulativně drsným výjevům a depresivním náladám přijal sdělení filmu s velkorysostí a nadějí, potřebuje jistou zralost.
Režisér Jukka-Pekka Valkeapää si do jedné z rolí vybral Ester Geislerovou, jejíž postava se utopí v jezeře před zraky malé dcerky a manžel, ač lékař, jí už nedovede pomoci. Od té doby jen trpně přežívá a jeho izolaci prolomí teprve setkání s jinou samotářskou podivínkou, jejíž mučitelské praktiky v něm probudí schopnost vidět znovu zemřelou lásku. Stačí v extázi trochu přiškrtit – jenže závislost na opojném zážitku se stupňuje a nebezpečná hra přiostřuje na obou stranách.
Jednoho ze zákazníků dominy si zahrál sám režisér, nicméně rozhodující zodpovědnost nesou Pekka Strang a Krista Kosonenová v hlavních rolích vyděděnců pěstujících dvojí život. Zjednodušeně řečeno, ve dne jiným pomáhají, v noci si navzájem ubližují; s rozkoší.
Normální věci mě nebaví
A chirurg hlásající „o srdci vím vše“, který dosud operoval, uklízel, žehlil, onanoval, vozil dceru do školy a odmítal známosti, jež mu předhazovala, jako by náhle zešílel. Pokorně plní povely „na všechny čtyři, pejsku, začni funět“, jen aby znovu zažil stav, v němž se mu ve snové stylizaci zpod hlubiny mezi sítěmi vynoří manželčina silueta. „Příště bych prosil škrtit déle,“žebrá, leč i domina si žádá svůj díl potěšení: „Normální věci mě nebaví.“Některé kratochvíle, paličská či zubařská, působí vskutku úchylně, nicméně na rozdíl od Hráčů se smrtí, kde se riskuje z frajeřiny, tu má stupňování posedlosti až ke ztrátě veškerých zábran nejen přesné kontury, nýbrž také podstatnější motivaci i důsledky. Včetně dcery v pubertě, která si kvůli bezmoci nad otcovou proměnou musí najít vlastní cestu k předčasné dospělosti.
Především však ústřední dvojice vyzařuje beze slov daleko víc než fyzickou sounáležitost: smutek, osamělost, strach z důvěrné citové blízkosti i touhu po ní. Že by nakonec láska? Dejme tomu.