V Bělehradě se staví rychleji než v Praze
Firma Sebre chystá výstavbu v Srbsku. Drn na Národní prodala za 2,5 miliardy
PRAHA Dům na rohu Mikulandské a Národní, který po dostavbě v roce 2017 získal jméno Drn, postavila developerská společnost Sebre a v loňském roce ho prodala za 2,5 miliardy korun. Firmu založil Jan Fidler s Petrem Němcem v roce 2013 a letos za své podnikatelské projekty získali ocenění EY Podnikatel roku hlavního města Prahy. „Rozčilovalo nás, že všechny kancelářské budovy jsou vlastně stejné. Na Drnu jsme chtěli ukázat, že i developer může vystoupit ze zaběhlých standardů, a přesto může projekt ekonomicky fungovat,“říká v rozhovoru pro MF DNES za podnikatelské duo Jan Fidler.
Vaše firma má poměrně široký záběr. Zabýváte se developmentem, provozujete restaurace, investujete do výroby nábytku nebo kinematografie. Jak se to dá všechno v rámci jedné firmy skloubit?
Je pravda, že děláme více oborů, které spolu zdánlivě nesouvisí. Nebyla to žádná strategie, všechno jsou to věci, které se nám líbily a jež nás baví, většinou kvůli lidem, kteří se v tom odvětví pohybovali. Skloubit více oborů není problém. U nás to funguje díky naší maximální otevřenosti a důvěře vůči všem, ať už zaměstnancům, nebo obchodním partnerům.
Pro Pražany je asi nejviditelnějším projektem Sebre budova Drn na Národní, která po šedesáti letech zaplnila proluku, jež léta sloužila jako parkoviště. Dům jste dokončili závěrem roku 2017. Jak jste k tomu místu přistupovali?
Oba naše projekty v centru, tedy Drn a Šporkovský palác, jsou na velmi exponovaných místech. Máme Prahu velmi rádi a hodnotu místa jsme si uvědomovali. Proto jsme byli hodně otevření debatám se všemi stranami, úřady, sousedy a občanskými sdruženími. V tomto případě jsme se hodně bavili i s Klubem za starou Prahu a jsem rád, že jsme s nimi našli společnou řeč.
Laikovi ta budova nemusí připadat jako běžný developerský projekt. Na fasádě je zeleň, na zdech umění, budova je propojena se sousedním historickým domem. To se přece muselo výrazně prodražit...
Není to standardní developerský počin. Ale nedělali jsme to s tím, že chceme být za každou cenu jiní, snažili jsme se jen ukázat, že se můžeme dostat ven z nějaké škatulky toho, co je standard, a přesto to může ekonomicky fungovat. Nás rozčilovalo, že všechny domy jsou vlastně stejné. Když vejdete do nové administrativní budovy v Praze, Varšavě nebo Paříži, tak sice bude mít jinou fasádu, ale uvnitř vlastně nepoznáte, kde jste. To nás unavovalo. Proto jsou v tom domě nejrůznější detaily. To je to, co lidi baví. Skončí třeba obchodní jednání a pak ještě hodinu po domě chodí a obdivují ty nápady a detaily.
Původně měl v proluce být hotel, ale vy jste se rozhodli pro kancelářskou budovu. Vzhledem k tomu, že mají firmy o pronájem kanceláří v Drnu zájem, to byl asi správný krok.
Bohužel je tu obrovský problém pro developera něco plánovat.
K tomu se přidává také politický cyklus, kdy něco vyjednáte s radnicí a pak přijdou volby a jiný starosta vám řekne, že se mu to nelíbí, a vede vás jiným směrem. Původní investor měl v době poptávky na trhu po hotelech podepsané smlouvy na špičkový hotelový řetězec, nicméně nebyl schopen včas získat stavební povolení. My jsme pak začali s projektem v době, kdy byl hotelový byznys v útlumu, a proto jsme se rozhodli pro kancelářskou budovu.
Předpokládám, že z délky povolovacích procesů v Praze moc nadšený nejste.
Když dnes budu začínat developerský projekt, tak nejsem schopen naplánovat, kolik to bude stát a kolik za to někdy dostanu. Cenu pozemku, bytů, stavebních prací za sedm let těžko odhadnete. Proces získávání různých povolení je naprosto šílený. V developmentu dělám nějakých patnáct let a myslím si, že jsme teď v nejhorší možné době z hlediska povolovacích procesů. V řadě případů chybí partner pro debatu. Kdybychom měli dělat Národní nebo Šporkův palác dnes, tak se možná nikdy nepostaví.
Drn jste loni prodali německému fondu KGAL asi za 2,5 miliardy korun. Byl to od začátku záměr, budovu po dokončení prodat?
To určitě ne. Petr Němec nejprve koupil Šporkovský palác, který se chystal jen lehce zrekonstruovat. Ale ten proces ho bavil, tak se po půl roce přidala Národní. Založili jsme firmu a prvotní myšlenka byla taková, že postavíme domy, necháme si je a budeme žít z toho nájmu. Jak jsme postupovali, tak se objevily nové projekty v Praze i příležitosti v Bělehradě, kde Petr dlouhodobě žije a má tam rodinu. My jsme si museli říct, jestli to chceme vlastnit, nebo jestli nás více baví ten proces. Vzhledem k tomu, že firma se rozjela a fungovala dobře, jsme se rozhodli, že se slzami v očích tyto naše počiny prodáme, udržíme si fungující tým lidí a z těch peněz rozjedeme další investice a pěkné projekty. Takže zvítězil budovatelský pohled. Ale stále v Drnu zůstáváme, máme tam kanceláře.
Zmínil jste projekty v Bělehradě. Dá se nějak porovnat povolování staveb v Praze a v srbském hlavním městě?
Řekl bych, že tam nyní zažívají něco podobného, jako bylo u nás v devadesátých letech. Srbsko našlo nějaký směr, kterým by chtělo jít, a začíná tam docházet také k pokusům o privatizaci státního majetku. Cítíme tam velký potenciál, Bělehrad je krásné velké město se dvěma miliony obyvatel, má ale handicap třeba v tom, že tam není metro. Petr tam žije asi 27 let, takže je v podstatě místní. Povolovací procesy se dost těžko srovnávají. V Praze nám často leží na úřadech žádosti, na které nikdo nereaguje, vedeme nepřetržitá jednání, která nikam nevedou, mění se koalice a tak dále.
V Bělehradě je tomu jinak?
Uvedu příklad. Před Vánocemi srbská vláda schválila náš developerský projekt jako projekt ve státním zájmu. Tak si to porovnejte vedle sebe. Máme tam partnera pro debatu, kterému jde o to, aby něco vzniklo. Projektů ve státním zájmu je tam zhruba sedm a jde o významnou výstavbu. My stavíme na krásném a lukrativním místě, součástí projektu jsou filmové ateliéry, chceme tam postavit osm tisíc bytů, školy. A srbský stát je tímto schopen pomoci, protože to pomůže Bělehradu. Navíc tam ještě nemají takovou sílu různé spolky a sdružení. V Praze to je často tak, že si někdo po čtyřech letech řešení projektu a stamilionových investicích vzpomene, že se mu to nelíbí.
Jak se díváte na současné snahy o zrychlení povolovacích procesů? Pomůže podle vás třeba nový stavební zákon?
Zákon je jedna věc, ale důležitější otázka je, jak se používá. Je to vždy o lidech. Dnes se v rámci stávajících zákonů spousta věcí neděje, úředníci mají obavu o něčem rozhodnout. Aby někdo něco podepsal a dal razítko, tak potřebuje jistou osobní statečnost. Změna zákona nezmění chování úředníků. Ale uvidíme, co nový zákon přinese.
Na konci ledna jste spolu s Petrem Němcem zvítězili v pražském kole soutěže EY Podnikatel roku 2019. Co pro vás takové ocenění znamená?
Udělalo nám to radost, a to i proto, že v podtitulu té soutěže stojí, že hledají podnikatelské příběhy, které mění svět k lepšímu. Určitě je to ocenění osmileté práce nejen naší, ale všech dalších lidí a partnerů. Myslím si, že jsme mohli porotu zaujmout naším příběhem, kdy jsme s Petrem o generaci od sebe. Předtím jsme se neznali, ale teď fungujeme skvěle, neměli jsme spolu žádný konflikt a podařilo se nám vybudovat velkou firmu. Popřeli jsme takovou tu pravdu, že ve dvou se podnikat nemá. Velké plus soutěže vidím v tom, že když se v Srbsku teď zeptají, jaká firma dostala od státu podporu, tak uvidí, že jsme společnost, která má za sebou nějaké uznávané ocenění.
Máte šanci uspět v republikovém kole?
Díval jsem se, s kým jdeme do finále, a musím říci, že to pražské vítězství je pro nás asi strop. Jsme hodně lokální, a když se podívám třeba na Víta Kutnara a jeho stavebniny DEK, tak to je celorepubliková záležitost s velkým dosahem. Nebo Oliver Dlouhý a jeho vyhledávač letenek Kiwi.com, to je mezinárodní záležitost. Kdybych měl nominovat někoho, kdo by mohl uspět i ve světovém finále, bude to právě Oliver Dlouhý, jeho firma je pochopitelná i ve světovém měřítku. Rozhodně bychom to nebyli my. Těší mě ale, že jsme uspěli jako developer, což je takový trochu nenáviděný druh.