Ombudsman by neměl být na Facebooku

Někteří tvrdí, že úřad ombudsmana příliš nabobtnal, on se však jen přirozeně zvětšil v závislosti na nových povinnostech, tvrdí jeho odcházející šéfka.

Vúterý si Anna Šabatová sbalí své věci v brněnské kanceláři a rozloučí se s postem veřejného ochránce práv. V roli ombudsmana ji nahradí její bývalý zástupce Stanislav Křeček. Jeho volbu provázely velké emoce a Šabatová není svým nástupcem nadšená. Podle ní to však instituci „nevykolejí“, protože už ve společnosti zakořenila. „Jsem přesvědčená, že nelze zcela obrátit její směr, popřít její smysl, ať už by přišel kdokoliv,“říká žena, která v úřadu strávila dvanáct let, nejprve jako zástupkyně Otakara Motejla a pak po sedmileté pauze jako ombudsmanka.

Vaším nástupcem byl zvolen Stanislav Křeček. Když ho prezident navrhl, vyjádřila jste se, že to není seriózní a kvalitní kandidát. Například proto, že bagatelizoval existenci diskriminace v případě muslimských šátků a Romů. Jste zklamaná?

Důvody, proč Stanislav Křeček z mého pohledu nebyl dobrým kandidátem na ombudsmana, jsou dobře známé. Sněmovna zvolila jinak a já jsem se rozhodla, že to nebudu dál komentovat.

Myslíte si, že se zaměří na jiné priority než vy?

Každý ombudsman může úřadu vtisknout něco osobitého, ale současně jde o dobře vybudovanou instituci s jasným zákonným posláním a mantinely, prostor pro kreativitu má své hranice. Jsem přesvědčená, že nelze zcela obrátit její směr, popřít její smysl, ať už by přišel kdokoliv.

Nedávno zesnulý předseda Senátu Jaroslav Kubera tvrdil, že by se měl institut veřejného ochránce práv zrušit.

Před několika dny vyšel průzkum, který si zadal Český rozhlas u společnosti Median. Ptali se, jestli lidé považují úřad ombudsmana za potřebný. Šedesát osm procent odpovědělo ano.

Co výtka, že úřad příliš nabobtnal a zasahuje do oblastí, do kterých mu nic není?

Slovem nabobtnal se dá nehezky pojmenovat to, že se zvětšil. Ale proč? Protože nám pět novel zákona o veřejném ochránci práv přidalo další oblasti působnosti. A podle mě úřad nenarostl nepřiměřeně. V prvním roce působení měl 86 pracovníků a asi 40 právníků. Dnes máme 157 lidí, z toho 99 právníků.

A co to zasahování do oblastí, které mu nepřísluší. Stanislav Křeček třeba říká, že by úřad neměl mluvit majitelům bytů do toho, zda je pronajmou Romům.

Ohledně Romů se pan Křeček mýlí. Veřejný ochránce práv je povinen poskytovat právní pomoc lidem, kteří se cítí diskriminováni. Je na nich, zda pak půjdou k soudu. Pokud jde o pronajímatele, ombudsman neříká, komu mají byt pronajmout, ale říká, že pokud nabízí službu jako veřejnou a někoho odmítnou jen proto, že je Rom, je to diskriminace. To potvrdil i Nejvyšší soud. A potvrdil i to, že pokud majitel instruuje realitky v tomto duchu, dopouští se diskriminace.

Kdybyste měla srovnat situaci v době Otakara Motejla, po svém návratu a nyní. Jak se úřad vyvíjel?

Byla jsem u samých začátků, kdy jsme hledali výklad zákona a nekladli tolik důraz na to, jak pracují mechanismy. Při řešení jednotlivých věcí jsme s doktorem Motejlem vždy spoléhali na své spolupracovníky – právníky.

Jenže právníci, to je přehlídka nesrozumitelných paragrafů. A to lidi může odradit od spolupráce s ombudsmanem.

Samozřejmě, že je pro nás nejdůležitější člověk a jeho příběh, ale posuzovaný z hlediska práva. Vždy jsem se však snažila, abychom byli srozumitelní. Takže všichni právníci prošli kurzem, jak psát jednodušeji a pochopitelně. Upravili jsme i naše letáky, kterých je asi osmdesát. Radí, jak se má člověk zachovat v různých situacích. Naše stanoviska dáváme na internet, takže si je mohou najít úředníci i lidé z institucí. Když máme případ člověka, kterému pomůžeme a přesvědčíme úřad, aby postupoval jinak, znamená to, že v dalším případě bude postupovat obdobně.

A řídí se tím úředníci?

Naše stanoviska používají.

Vraťme se do doby kolem roku 2007, kdy jste se jako zástupkyně Otakara Motejla angažovala v kauze týraných chlapců z Kuřimi a chtěla pomoci v případě třináctileté Aničky. Z té se nakonec vyklubala dvaatřicetiletá žena, která byla odsouzena za týrání. Jak jste to nesla?

Tehdy ke mně přišla teta chlapců s tím, že se starají o holčičku, která byla nalezená, a co by se s tím dalo dělat, jak to zlegalizovat? Poradila jsem jí, že se musí obrátit na soud. Když vyšly najevo ty strašné věci, připadala jsem si podvedená. Cítila jsem, že někdo zneužil mojí ochoty pomáhat lidem. Právě tento případ mě přivedl k tomu, že někdy uvažuji o tom, jestli jsou věci tak, jak mi je dotyční podávají.

Vraťme se ještě dál do minulosti. Pocházíte z rodiny disidenta. Váš otec Jaroslav Šabata byl často vězněný, vy sama jste musela odejít z vysoké školy, prožila rok ve vazbě a byla jste neustále pod dohledem. Odnesla jste si z toho období něco pro funkci ombudsmanky?

Dalo mi to určitou odolnost a současně zkušenost člověka, který byl ve vězení, takže má v těchto věcech zvýšenou citlivost. Rozhodně to však nezapůsobilo tak traumaticky, že bych nenáviděla lidi, kteří nám parkovali před domem.

Odolnost vám byla dobrá, když jste se v roce 2014 zastala somálské studentky zdravotní školy, které zakazovali chodit na vyučování v hidžábu, šátku zahalujícím vlasy a krk.

To období silných útoků už je za námi. Tenkrát se ukázalo, že jsem odolná, a i když to pro mě bylo nepříjemné, překonala jsem to. Loni v prosinci Nejvyšší soud vydal rozhodnutí, že jde o nepřímou diskriminaci v přístupu ke vzdělání z důvodu náboženství. Po šesti letech. Už jsem myslela, že se toho nedožiju.

To řekl soud, ale jak je to v praxi?

Už tehdy jsem věděla, že jde o uměle rozfoukanou kauzu. Když mluvíte s lidmi, zjistíte, že jim to nevadí a že v řadě škol tak dívky chodí. I já jsem například v nemocnici potkávala studentky v šátcích a nikdo to neřešil. Pak jsem zjistila, že existuje nenávistná komunita na Facebooku, která to živí. Navíc se objevily zprávy o Islámském státu a někdo si to spojil.

Zmínila jste Facebook. Poté, co jste nastoupila do funkce, jste z něj odešla. Vrátíte se?

Nevím, spíš ne. Ani předtím jsem ho neměla dlouho. Po zvolení jsem si řekla, že jde o poloveřejný prostor a že bych neměla ty dvě oblasti míchat. Musela bych přemýšlet nad každým slovem, které napíšu. Dnes jsem moc ráda, že jsem to udělala. A zjistila jsem, že i bez toho se dá žít.

Jak se změnil obraz ombudsmana navenek. Museli jste bojovat s nějakými předsudky vůči úřadu?

Část politiků ombudsmana nechtěla, například ODS. Zákon prošel až v době opoziční smlouvy a spíš pro něj hlasovali lidé ze středu a levé části spektra. Ale řekla bych, že teď už ho politici až na výjimky berou. Fakt je, že v době doktora Motejla nazval prezident Václav Klaus úřad trafikou a že on sám se cítí být jakýmsi ombudsmanem. Argumentoval tím, že jeho kancelář dělá stejnou práci. Motejl mu tehdy odpověděl, že cítit se a být ombudsmanem je podstatný rozdíl. Že je to asi jako kdyby se člověk, který občas vleze do bazénu, považoval za hastrmana. Dnes už se instituce etablovala a jsou tací, kteří si myslí, že je tu odjakživa.

Řekla bych, že všechny věci, které jsme vnesli do veřejného prostoru, se etablovaly. Dokládá to jeden z prvních případů, které jsme řešili. Po asi osmdesátileté paní, která bydlela jinde, než byla hlášená, chtěly úřady, aby si vyřídila občanku v místě bydliště a cestovala mezi Brnem a Ústím nad Labem. Podařilo se přesvědčit úředníky, že to nemohou chtít. A dnes už si můžete vyřídit občanku kdekoli. Osobně jsem hrdá na to, že se nám povedlo upozornit na problém neregistrovaných zařízení pro seniory. Dosáhli jsme toho, že se jich několik zavřelo.

A co se nepovedlo?

Řada věcí je v chodu, například přestupek za nedůstojné zacházení v ústavech. Sice se povedlo prosadit nárok na bezplatnou právní pomoc, ale s tím nejsme spokojení. Nelíbí se nám ani právní úprava opatrovnictví. Zůstávají přeplněné věznice, ale to je na větší systémové řešení. Řešíme problém nedostupnosti služeb pro lidi s autismem. Doufám, že se v tom bude pokračovat dál.

Říkala jste, že se teď chcete věnovat rodině. Dá se po tolika letech od fenoménu ombudsman odříznout?

Ne. Mám zkušenost z těch sedmi let, kdy jsem měla pauzu, všechno sledovala a přemýšlela o tom. Budu se o to dál zajímat.