Poštu roznese i beze zraku
Nevidomý Jan Říha 20 let nosí dopisy na Pražském hradě. Také leze po horách a běhá maratony
PRAHA Ve složitém labyrintu chodeb a kanceláří rozlehlého areálu Hradu se vyzná jen po paměti. Už dvě desítky let v něm totiž roznáší poštu i přesto, že je nevidomý. „Je to jen o zvyku,“říká skromně hradní kurýr Jan Říha.
Letos to bude dvacet let, co jste nastoupil na Hrad. Jste už služebně nejstarším zaměstnancem Kanceláře prezidenta republiky?
To skutečně nejsem. Sice to už je tolik let, jiní pracovníci zde ale pracují ještě mnohem déle než já.
Jaká je vlastně náplň práce kurýra na Pražském hradě?
Mým úkolem je především po kancelářích roznášet poštu. Jak tu, která dorazila na Hrad zvenku, tak vnitřní poštu.
Potkáváte se při své práci i s prezidentem?
Prezidentům Václavu Havlovi a Václavu Klausovi jsem někdy poštu přímo nosil, nebo jsem je potkal na chodbě. Naopak se současným prezidentem jsem se při práci zatím nesetkal.
Běžně jste se s minulými prezidenty bavil?
Spíše jsme se jen pozdravili. Ale když jsem vylezl na skalní stěnu El Capitan v Yosemitském národním parku ve Spojených státech, tak se to prezident Klaus dozvěděl a přijal mě na návštěvu, kde mi pogratuloval. Když jsme se pak zase potkali na chodbě, tak už mě zdálky oslovoval „pan kolega horolezec“.
Jak jste se vlastně jako nevidomý dostal k práci kurýra na Pražském hradě?
Když jsem končil střední obchodní školu v Nových Butovicích, rozesílal jsem životopisy se žádostí o práci do různých firem, ale nedařilo se mi nic najít. Nakonec jsem spíše jen z legrace zkusil napsat i na Hrad. A brzy mi skutečně přišla odpověď, abych se dostavil na pohovor. Nakonec to vyšlo.
Areál Pražského hradu tvoří několik nádvoří i množství budov s labyrinty chodeb a místností uvnitř. Jak se s vaším handicapem trefíte pokaždé na správné místo?
Také jsem si zpočátku myslel, že se mi nikdy nepodaří se tam vyznat a všechno si zapamatovat. Ale je to jen o zvyku, postupně jsem se to naučil a dnes už mi to tam připadá naopak malé.
Stane se vám i po dvaceti letech, že máte doručit dopis někam, kde se nevyznáte?
Může se stát, že mě pošlou tam, kam obvykle nechodím. V tom případě se doptám jako kdokoliv jiný. Spíš je ale úsměvné, když se naopak mě někdo zeptá na cestu.
Kromě dobré orientace je ale nevyhnutelné umět se neustále vyhýbat tisícům turistů. Jak to zvládáte?
Někdy to je složité, ale nemůžu to příliš řešit, a kdyžtak do nich trochu strčím. Upřímně řečeno nemám davy příliš rád, proto se také těším, když potom vypadnu a zamířím někam do hor a do přírody, kde je klid.
Právě horolezectví je vaší velkou vášní. Kde se u vás tato záliba vzala?
Když jsem v 90. letech chodil do školy, tak v Krči vznikla jedna z prvních lezeckých stěn v Česku. Tak jsem si sehnal základní výbavu a tehdy jsem začal. Nejdříve jsem o horách vůbec nepřemýšlel, ale postupem času jsem po nich začal toužit.
Kam jste na první výstupy zamířil?
Poprvé jsem lezl v Tatrách v zimě, kde se mi zalíbilo. Pak jsem zkoušel třeba i lezení na ledopádu u Oldřichova v Hájích v Jizerských horách.
Jak se jako nevidomý pohybujete na lezeckých stěnách a skalách?
Úchyty hledám buď tak, že na mě někdo vidí a naviguje mě podle hodinových ručiček. Pokud to ale není možné, musím hledat sám po hmatu a trvá to déle.
Účastnil jste se také řady vysokohorských expedic. Kam všude jste se podíval?
Úspěšně jsem vylezl v Alpách na Mont Blanc, v Africe na Kilimandžáro, v Argentině na horu Aconcagua nebo třeba na kavkazský Elbrus. Neúspěšná byla ale kvůli počasí cesta na osmitisícovku Čo Oju v Himálaji.
Proč se tento výstup na šestou nejvyšší horu světa nakonec nepodařil?
Vylezli jsme až do výšky 7 600 metrů nad mořem, jenže dál to v tu chvíli už nešlo, proti nám se zvedl silný vítr se sněhem. Schovali jsme se do roztrhaného stanu, který tam zůstal po jiné expedici, a čekali jsme dvě hodiny. Jenže počasí se vůbec nezlepšilo, takže jsme se rozhodli, že se otočíme a půjdeme dolů. Jinak bychom se nestihli včas vrátit zpátky do tábora.
To muselo být těžké rozhodnutí.
Bylo mi líto, že se nám nepodařilo dojít až nahoru. Nicméně jsme si jasně řekli, že nebudeme zbytečně riskovat.
Jak takový výstup ve vašem případě vypadá?
V horách ťapu podle sluchu za člověkem přede mnou. Někdy jsme navázáni, ale kde to není potřeba, tak jdeme bez lana. Samozřejmě jdu ale pomaleji než člověk, který dobře vidí.
A co když se už nacházíte ve výšce, kde je všude kolem jen led a zmrzlý sníh?
Tvrdý sníh nebo led je pro mě paradoxně nejlepší povrch, protože když po něm jdu s mačkami, dobře drží a můžu si jít, jak chci. Naopak je pro mě v horách nejnáročnější chodit kamenitou sutí. Zvláště když mám na sobě batoh, který váží i více než dvacet kilogramů. To je hodně vyčerpávající a někdy toho už mám opravdu dost.
Jak je složité zorganizovat vysokohorskou výpravu na druhý konec světa?
Pochopitelně je nejsložitější sehnat na expedice sponzory, kteří je zaplatí.
● školu
●
kurýrem v areálu Hradu.
● horolezcem, Mont Blanc, Kilimandžáro Aconcaguu. ● Běhal Pražský maraton.
Protože se jedná o nákladnou záležitost v řádu několika stovek tisíc korun.
Mnozí horolezci se při dobytí vrcholu nejvíce těší na rozhled do okolí. Jaké pocity zažíváte vy?
Ostatní mi třeba popíší, co vidí. Hlavně však mám radost, že se vše podařilo, i když nás ještě čeká cesta dolů. Jako každý horolezec mám pocity, které se nedají popsat. Jsou to silné emoce, kdy se často neubráním ani slzám radosti.
Cítíte při výstupech také strach?
Neřekl bych strach, spíše se stává, že jdeme horším terénem, tak se v některých krocích necítím zcela jistý.
Jak se udržujete v kondici? Pomáhá vám i náplň vaší práce, kdy po areálu Hradu denně nachodíte několik kilometrů?
Především si chodím pravidelně zaběhat do Krčského lesa. A také už mám za sebou několik Pražských maratonů a dalších závodů.
A dokonce pravidelně pořádáte i charitativní běžecké závody.
Letos začátkem dubna poběžíme u nás ve Stříbrné Skalici u Sázavy už posedmé a veškerý výtěžek následně věnuji na konkrétní charitativní projekt. Letos peníze pošleme malé Klárce, která se špatně pohybuje. Připraveny budou celkem tři trasy pro děti i dospělé a k tomu bude doprovodný program s kapelami nebo lezeckou stěnou.
Mimochodem, jak se v posledních letech mění život v Praze pro nevidomého člověka? Je cestování po městě stále komplikované?
Podmínky se samozřejmě výrazně zlepšily. Třeba v metru vznikly umělé vodicí linie nebo v autobusech a tramvajích jsou k dispozici hlásiče. Ale upřímně řečeno, zbytečně po Praze necourám, takže velký přehled nemám. Na druhou stranu bývá poslední dobou problém se sdílenými koloběžkami, které překážejí všude na chodnících.