Introverti zvládnou izolaci líp
„Nejsme tak družní a dotykoví jako Italové, což je v případě koronavirové epidemie výhodou,“říká psycholog Jiří Brančík.
Primáři psychologického oddělení Vojenské nemocnice v Brně Jiřímu Brančíkovi se kvůli obavám z nákazy koronavirem většina klientů odhlašuje. Přesto chodí do práce, a pokud by bylo potřeba, je připravený s kolegy poskytnout krizovou intervenci, například hospitalizovaným pacientům nemocnice nebo i zdravotníkům. Podle něj nás může společný nepřítel stmelit a možná i něčemu naučit.
Neměl jste v nemocnici problém získat roušku?
Dostal jsem na začátku dvě, pak máme k dispozici několik nejobyčejnějších papírových. Chápu, že v současné nouzi o roušky musí být přednostně zásobený zdravotnický personál, který je v přímém kontaktu s nemocnými. A situace se naštěstí zlepšuje.
Věřící by možná řekli, že COVID-19 byl na lidstvo seslán shůry, abychom byli pokornější. Jak to vnímáte vy?
Hledím to vstřebat racionálně a ne výlučně negativně. Současná pandemie nám může pomoci podívat se na svět z jiného úhlu. Uvědomit si, co je nezbytné a bez čeho se můžeme obejít. A třeba nás navede k tomu, abychom popřemýšleli i o změně životního stylu. Je dobré si připomenout, že plno věcí nemáme zaručených na doživotí.
Říká se, že v krizi lidé směřují do pomyslného houfu, že je sdílené nebezpečí sjednotí. Souhlasíte?
Ano, někdy to tak funguje. V těžkých situacích je prioritou všech přežít s co nejmenšími ztrátami, což bývá impulzem k tomu, abychom dočasně odložili sváry.
Z vystoupení opozice to tak ale občas nevypadá.
Opozice tradičně prudí a já se na to i za současného stavu dívám s nadhledem, je to náplň jejich práce. Beru to tak, že pes štěká a karavana jde dál.
V krizi se také obnažují charaktery, často se zjistí, kdo je kdo. Máte v tomto směru nějaké poznatky?
Tak to bývá ve společnosti vždy a ne nadarmo se říká, že v nouzi poznáš přítele. Já bych to obrátil v pozitivum. Líbí se mi ona rostoucí solidarita. Například to, jak nezištně a kreativně mnozí lidé přistoupili k nedostatku roušek. Sednou, začnou je šít a ještě myslí na to, aby byly sexy, aby měly pěkný design. A pak je třeba dávají zadarmo. My Češi jsme zkrátka šikovní a schopní pružně reagovat. Za minulého režimu jsme si uměli doma vyrobit všechno. V tom máme obrovské nadání. I naši emigranti měli pověst tvořivých a flexibilních jedinců.
Premiér Andrej Babiš se vyjádřil, že jsme ve válce. Nemůže takto dramatický tón lidi ještě víc vystrašit?
Pokud to formuloval jako válku s virem, pak budiž. Automaticky se tím pasoval do pozice toho, kdo v té válce velí, ale já mu to neberu. Myslím, že navzdory výrokům opozice si naše vláda počíná zodpovědně a racionálně, tedy vzhledem k současné míře poznání. Přitom ještě před dvěma týdny jsem si to nemyslel. Tehdy bylo dost málo informací, ale teď už chválím.
Posuňme se k českým domácnostem. Co z výjimečných opatření podle vás lidé vnímají jako největší omezení?
Zatím nemám zprávy, že by lidé nějak špatně snášeli domácí izolaci, ale otázkou je, jak tomu bude, když se to protáhne na několik týdnů.
Máte na mysli ponorkovou nemoc?
V určité části populace mohou tyto problémy doma vzniknout. Tak to chodí, když jsou lidé dlouho pohromadě a nebyli na to zvyklí. Na druhé straně mohou někteří trošku změnit životní styl a objevit v takovém domácím vězení i klady. Možná přijdou na to, že i doma lze trávit čas zajímavě a smysluplně. Lidé se vždy v dobách těžkostí dokázali přizpůsobit. A třeba se o sobě ještě něco dozvěděli.
Lze tedy nucený pobyt doma obrátit i ve výhodu?
Určitě. Blízcí na sebe mají najednou čas, který dříve neměli. Teď se v žertu říká, že za devět měsíců vzroste populace, ale žert je to jen napůl, má to jistou logiku. Nezastírám, že vše nebude příjemné, ale také poznání nepříjemného je dobrá a důležitá zkušenost. Berme jako fakt, že to patří k životu. Nikde není psáno, že máme nárok na nepřetržitou spokojenost, jak se to skloňovalo doposud. Žijeme v blahobytu, ale žádný strom neroste do nebe.
Jenže platí to i pro ty nejzranitelnější? Třeba pacienty nemocnic a klienty v domovech seniorů, které virus odřízl kvůli zákazu návštěv od blízkých. Ti to tak asi nevnímají.
Ti to teď mají těžké. Naštěstí existují telefony, které do značné míry mohou nahradit fyzický kontakt. Blízcí by jim měli volat často. A také jim hodně vysvětlovat. Zejména senioři se v záplavě informací hůře orientují. Nemají zažitou schopnost dekódovat rozličné informační kanály, cítí se v explozi zpráv ztraceni a snáze propadají panice.
Zvlášť když zachytí zprávu, že v Itálii zdravotníci stihnou pomáhat už jen mladším lidem. To je drsné, ne?
Asi je, ale zase bych to bral v kontextu. Nejsem sice v této věci odborník, ale mám za to, že Itálie, pokud jde o koronavirus, trošku zaspala.
V čem konkrétně?
Nebezpečí podcenili, opatření byla laxní. Navíc Italové jsou jak známo družní a hodně kontaktní. Když je pozorujete, vidíte, jak často se objímají či líbají. My si přece jen udržujeme jakousi intimní zónu, což je za současných okolností výhoda. Myslím si také, že naše zdravotnictví je na mnohem vyšší úrovni. Zdravotní péče je u nás dostupnější, nemocnice máme lépe vybavené. Ale možná je to jen můj pocit, nemůžu to doložit.
A co ta naše kalvárie kolem roušek?
Bylo to nepříjemné, ale ono není tak jednoduché vytvářet zásoby. Málokdo se trefí do toho, co syslit a co ne. Když začala druhá světová válka, všechny vyspělé demokratické státy byly ostudně nepřipravené, přestože měly jasné informace, že hrozba je za dveřmi. Teď bojujeme s neznámým protivníkem, současnou situaci nikdo nemohl předvídat.
Bojíme se teď o to víc, že se dá těžko odhadnout, co nás čeká?
Punc něčeho neznámého, co tady nikdy nebylo, skutečně může strach zesilovat. Ale někdy obavy nešťastně přiživují i média. Narazil jsem na titulek, že omezení kvůli současné pandemii můžou trvat až dva roky. Prohlásil to sice někdo velmi kompetentní, ale takové zprávy rozhodně nepřispívají ke klidu. Přitom informační hodnota věty odpovídá sdělení typu, že do země může narazit asteroid.
Čili radíte zachovat chladnou hlavu a informace racionálně třídit?
Zachovat chladnou hlavu ano, ale pokud si to vyložím ve smyslu – ono se zas nic tak hrozného neděje, je to špatně. Takhle se k problémům nepřistupuje. Musíme vědět nejen, že to zvládneme, ale i jak to zvládneme. Panikařit je opačnou krajností.
Introverti zvyklí na samotu se na současnou situaci adaptují lépe, že?
Ti jsou svým způsobem ve výhodě, protože mají svůj zaběhnutý styl a nemusí toho na něm moc měnit. V horším rozpoložení jsou senioři, kteří jsou zvyklí na hojnost sociálních kontaktů a navíc třeba ovdověli.
Jaké nároky klade tato situace na nejmladší generaci? Jak by si měli počínat rodiče ve vztahu k dětem?
Mladé rodiny teď fungují ve větší zátěži. Rodiče jsou s dětmi pořád a musí je zabavit. Na druhé straně možná zjistí, že je to vlastně pro obě strany senzační věc. Základní školy jsou s dětmi v kontaktu, učitelé jim zadávají úkoly a rodič je najednou v nové situaci, kdy s potomkem musí látku probrat. Může v sobě objevit skryté dispozice, třeba zjistí, že mu to jde a z fleku by mohl učit. Rodiče a děti jsou teď hodně spolu a poznávají se jinak.
Jenže den je dlouhý...
To jistě, část dne lze vyhradit počítačovým hrám a klidně i televizi, platí ale, že by rodiče měli nastavit dítěti vyučovací režim. Přece jen teď mají vynucené prázdniny a chceme, aby učiva zameškaly co nejméně, až se vrátí do školy. Navíc se teď rozjíždějí skvělé aktivity a vznikají různé svépomocné skupiny. Také naše nemocnice vyčlenila prostor, kde dobrovolníci pohlídají děti zaměstnanců, aby mohly matky – zdravotní sestry pracovat. To mi přijde velmi chytré a smysluplné.
Nejohroženější skupinou jsou prarodiče, kteří ze všech stran slyší, že by měli omezit kontakt s vnoučaty. Co s tím?
Asi není nejšťastnější úplně prarodiče od vnoučat odříznout, ale opatrnost je na místě. Sám mám desetiletého vnuka, který je s námi za normální situace skoro denně. V takovém případě by byla náhlá izolace pro obě strany těžší, než když někdo pobývá s vnoučaty jen zřídka. Rodiče by v každém případě měli vyhodnotit rizika a při setkávání striktně dodržovat hygienická opatření.
Bude podle vás lidstvo po zkušenosti s koronavirem stejné jako před ním?
To si netroufám říct. Lidstvo v minulosti čelilo různým pohromám a muselo učinit rozhodnutí, která byla často špatná. V něčem nás tohle období může třeba osvítit. Ale stejně tak může nastat situace, kdy zjistíme, že naše civilizace není na tak vysoké úrovni, jak bychom si mysleli či přáli.