Hledám nějaké odlehlé hřiště
Zdeníku. Je osm ráno a syn a dcera se vracejí z rozcvičky. Každý den, mráz nemráz, vybíhají do propojených zahrad ve čtvrti a půl až tři čtvrtě hodiny s bratranci a sestřenicemi cvičí. Švagrová rozcvičky zavedla hned, jak vláda zavřela školy. Vede tu partičku, která spolu musí trávit celé dny, k pravidelnosti. Zatím drží.
Přichází manželka z noční služby v nemocnici. Je unavená, těch nočních má příliš. Doktorů je málo. Dostala ale nějaké ochranné pomůcky, což před týdnem, dvěma nebylo. S tím, jak se nemocnice soustředí hlavně na lidi, kteří potřebují pouze neodkladnou péči, si však při službě i pár desítek minut pospala, což bylo dřív nemyslitelné. „Jo, měli jsme tam ve čtyři ráno pacientku s horečkou, prý ji má už pár dní, ale snad to bylo jen z toho, že jí hnila noha,“prohodí unaveně. Z rodiny je to ona, kdo má největší strach z čínské chřipky.
Ani po noční nemůže jít spát, chce vzdělávat děti, má pořád pocit, že by měly poctivě vyplňovat všechny pracovní listy, které ze školy jednou týdně chodí mailem. Když ale tuhle náhražku výuky vytisknu a srovnám, tak to sotva unesou. Přistupuji tedy k rozdanému množství školních úkolů výrazně laxněji než žena.
Osvobozen z práce doma, přejíždím do prázdné redakce ve vedlejším městě a mám čas na psaní a plánování. Objednám také knihovnu. Už jsem to měl udělat dávno. Truhlář na tom není se zakázkami dobře. Napsal mi cenu. Vím, že je vyšší, vím, že bych mohl smlouvat, ale kašlu na to. Budu ho potřebovat i za půl roku, za rok. Kalkulaci nebudu ani doma ukazovat. Když se manželka zeptá, tak to popíšu jako charitu, anebo zkusím malou lež typu „ti odvážnější z nás doma přiznávají polovinu“. Asi by pomohla předejít vzrušenější debatě. Taky dám zakázku na pile, uděláme nový plot. Nejde sedět doma. Také jsem nad Modlany viděl zarostlá boží muka, o víkendu vezmeme s dětmi nůžky na křoví a půjdeme to tam trochu vyčistit. Přesvědčím je. Haranti budou mít pracovní vyučování. Také koupím přes e-shop nějaké knihy. Četl jsem smutek některých „OSVČ básníků“na Facebooku, tak tenhle měsíc nakoupím současnou českou poezii. Stejně jsem ji déle opomíjel.
Volám si s kluky a holkami, s nimiž mluvím a za nimiž chodívám. Známá je nešťastná. Neví, zda má dát výpověď, nebo bude vyhozena. Jako zdravotní sestře jí nařídili starat se o nemocné čínskou chřipkou. Tvrdí, že jí chybějí ochranné pomůcky a za celý týden jí nikdo nevysvětlil, jak to bude, pokud nákazu chytí. Bude muset dělat i s ní? I v karanténě? Anebo zůstane doma jen s částí platu? Když se ptala, šéf jí prý hrozil vyhazovem. Kamarád má ve své elektrotechnické firmě práci sotva na měsíc, pak neví. Pracovní agentura druhého už stojí úplně. Nadávají na vládu, která jim sice zatrhla kšeft, ale málo nabízí. Další si hodlá vzít úvěry na eseróčka a pak je prý pošle do háje, čistě proto, aby zaplatil své kolegy, kteří jsou v zoufalé situaci. Jiný volá, že nakoupil hovězí a bude grilovat. „Musíme něco dělat! Vždyť v Teplicích je jen 15 „číňanů“a v karanténě asi 100 lidí. Musíme žít! Kdo přijde, přijde.“
Já nejdu. Ještě se držím. Hraju podle pravidel. Ještě nerezignuji. Může být hůř.
Jedu do Středohoří hledat nějaké neoplocené odlehlé hřiště s brankami. To, kde kopeme dva týdny, už našlo příliš mnoho jiných otců, takže rychle pryč. Ten můj devítiletý dřevák v tomhle čase moc netrénuje, a pokud to tak půjde dál, na žádnej ťukes mít nebude. Ale okres ať hraje klidně dál. Jen ať už hraje. Sakra, ten fotbal mi chybí.