Návrat k rouškám po sto letech
Pro současné generace je pandemie koronaviru šokujícím jevem, ale naši prarodiče by ji jistě hned srovnávali se španělskou chřipkou. V mnoha ohledech se obě nákazy liší, po obou však zůstane v učebnicích dějepisu sotva odstaveček.
Zažíváme něco, co si neuměl nikdo ani teoreticky představit. Tušení mohli mít snad jen milovníci katastrofických filmů. Pandemie koronaviru však nenavozuje situaci, kterou by lidstvo již nezažilo. Nákaz, kterým se neuměli naši předkové bránit, bylo v historii hodně a kosily obyvatelstvo spravedlivě napříč všemi sociálními vrstvami. Když pomineme vzdálený středověký mor či tuberkulózu a jiné, můžeme se poučně ohlédnout za španělskou chřipkou, která řádila zhruba před sto lety. Vypadá to, jako by od ní současný virus leccos opsal.
První světová válka se chýlila konečně ke konci a chlapi ve vojenských přilbách se těšili domů. Vývoj konfliktu se postupně nakláněl ve prospěch západních velmocí, což znamenalo nové uspořádání světa a v našem případě zejména střední Evropy. Počátkem roku 1918 však do válečných událostí pozvolna vstoupil nový subjekt, který začal bojovat všude a proti všem. Byl zprvu nenápadný a nepoutal takovou pozornost jako vojenská technika, ale o to více byl zničující. Útočil postupně v několika vlnách, a to až do roku 1920. Vyžádal si v součtu více obětí než samotná světová válka, ale v učebnicích dějepisu je mu věnována, oproti válečným operacím, jen malá zmínka.
Zákeřným soupeřem byla tzv. španělská chřipka. Název získala podle země, kde o ní poprvé veřejně informovali. Nakazila přibližně třetinu světové populace a zanechala za sebou odhadem 50 až 100 milionů mrtvých. České země mají v této statistice zahrnuto zhruba 80 tisíc obětí. Samotná první světová válka zabila zhruba „jen“17 milionů vojáků a civilistů. Statistika obětí španělské chřipky není přesná, což je důsledek dobového zdravotního systému, absencí moderních informačních technologií a samozřejmě sociálními i ekonomickými dopady končící války.
Dostupné zdroje uvádějí jako první oběť tehdejší pandemie chřipky vojenského kuchaře z jednoho vojenského tábora v americkém Kansasu. Ten nakazil během dvou dnů dalších více než pět set osob, valná část z nich dostala silný zápal plic. Další teorie vidí jako hlavní ohnisko nákazy britské vojenské lazarety ve Francii. A abychom měli vše přehledně pohromadě, tak při zkoumáních putujícího viru se dospělo k závěru, že nákazu zřejmě přenesli na vojáky ptáci z Asie přemisťující se po světě.
Právě tento kontinent je dodnes kolébkou různě mutujících chřipkových virů, protože tam žijí lidé v těsném kontaktu se zvířaty a praktikují mnohdy hygienické návyky, které mírně řečeno nesplňují normy EU. Pověstné čínské mokré trhy, mimochodem před pár dny znovu povolené, děsí i nadále, a to nejen milovníky zvířat.
Viry bývají spravedlivé
Španělská chřipka se tehdy rozšířila během tří měsíců do naprosto nečekaných rozměrů. Na dobových fotografiích jsou vidět lidé v podobných rouškách, jaké jsou i dnes nezbytným módním doplňkem. Jako účinné zbraně pak naši předci používali rozmanité typy dezinfekcí, aspirin, léky na tlumení bolesti, zábaly a čaje, což by jim jistě zpětně odsouhlasil i epidemiolog Roman Prymula. Nejlépe zákeřné chřipce vzdorovali ti, kteří se co nejvíce separovali a dodržovali karanténu. I dnes je situace stejná, až na pohodlí, o němž si tehdejší generace mohly nechat zdát. S televizí, chytrým mobilem, sociálními sítěmi, trasováním nákazy i možností dovážky nákupu až domů lze zachovat pevné nervy a větší nadhled, než tomu bylo tenkrát.
Pandemie bývají většinou sociálně spravedlivé a zaútočí na všechny společenské vrstvy stejně. Španělská chřipka si proto nevystačila pouze s vojáky, ale postihla i řadu dobových prominentů. Jejich výčet by byl výpisem osobností z Wikipedie.
Mezi politickou elitou si se zákeřnou chřipkou úspěšně zadali americký prezident Wilson, jeho pozdější nástupce Roosevelt, německý císař Vilém II. a mnozí další. Ti mají své neméně slavné nástupce i mezi současnými nemocnými mocnými: monacký kníže Albert II., britský princ Charles či premiér Johnson a další jistě přibudou.
Své „zástupce“měla španělská chřipka i v řadách kulturní či intelektuální elity. Své si s ní zažil například americký kreslíř Disney, podlehli jí francouzský básník Apollinaire, zakladatel sociologie Weber nebo rakouský malíř Schiele a mnozí další. Ani dnešní COVID-19 se neostýchá a zaútočil i mezi podnikateli, sportovci či umělci.
V jednom ukazateli se však španělská chřipka a koronavirus liší. Ta starší z obou pandemií oslabovala a poté zabíjela hojně mezi lidmi ve věkovém rozmezí dvacet až čtyřicet let. Dnes naopak o život bojují, i přes veškeré lékařské dovednosti, zejména senioři.
Smějící se bestie v rouškách
V dnešním boji s pandemií jsme na tom, co se možností týče, mnohem lépe než tenkrát. Na začátku sice nákazu v Česku hojně rozšířili opět lidé v přilbách, ale ty byly tentokrát lyžařské. Nejsme těsně po konci světové války a ekonomicky se naší zemi v minulých letech nebývale dařilo. Byly to roky pohodlné, bezpečné a lidé zapomněli na to, že je občas nutné se uskrovnit nebo šetřit na horší časy.
Vše, co přijde, budeme muset zvládnout s vlastnostmi, které zdobily společnost po generace. Znova je potřeba nalézt pevnou vůli, sebekázeň, mezigenerační solidaritu, pokoru, selský rozum a skromnost. Zkrátka více myslet na legendární dopravní doplněk s názvem zadní kolečka. Nemáme za sebou světovou válku a určitě to také zvládneme! Češi zažili ve 20. století průběžně nedostatek všeho, včetně trapasu skomírajícího socialismu s absencí toaletního papíru. Navíc jsou mistry improvizace a kreativity, díky nimž přestáli světové války i totalitní režimy.
Až románovým příkladem je celonárodní šití roušek bez ohledu na počet slibů o jejich dostatku, které zaznívaly na vládních tiskovkách či děkovných mediálních vstupech u přistávajících čínských letadel se zakoupeným zdravotnickým materiálem. Málokterý národ by si uměl poradit s takovým nasazením sám. Doma našité roušky se staly symbolem boje s koronavirem, navzdory Světové zdravotnické organizaci, jejíž královské rady jsou nyní zcela bezcenné. Další osvědčenou českou zbraní je nepřeberné množství vtipů, z nichž některé jsou až na hraně únosnosti. Lze asi znova oprášit údajný citát někdejšího protektora Heydricha, že Češi jsou smějící se bestie.
Zkus nám sáhnout na vlajku!
Svou renesanci v těžkých časech zažívá i národní sebevědomí a sounáležitost. Možná, že je až symbolické, že jsme si zrovna v těchto dnech připomenuli sté výročí československé, resp. české vlajky. Naposledy se jí přitom média věnovala poměrně nedávno, když předseda Evropského parlamentu, italský socialista David Sassoli, zakázal vlaječky na stolech evropských poslanců, aby nerušily pořádek v jednací síni.
Právě národní vlajky jsou v těchto dnech v nejvíce sužovaných evropských regionech, dlících v karanténě, často vyvěšovány jako symbol odhodlání těžkou zkoušku zvládnout. Sassoli by proto mohl vyrazit na sever své rodné země strhávat hojně visící italské vlajky osobně. Na vlastní nebezpečí: lidé se všude semkli a vlády či bruselští byrokraté jsou něčím příliš vzdáleným.
Každá pandemie a omezení jednou skončí. Češi poté určitě vezmou útokem hospody. Situaci totiž bude nutno probrat, přičemž počet odborníků bude kopírovat údaj o množství obyvatel země. Lidé si i poté beztak nechají někde doma v pohotovosti schovanou roušku. Nejspíš to však nebude ta vládou zakoupená v Číně nebo vyrobená někde anonymně. Uložíme si jako relikvie ty doma vlastnoručně vyrobené, abychom o tom jednou mohli vyprávět vnoučatům. V učebnicích dějepisu se totiž za sto let o celé zrovna probíhající pandemii objeví nejspíše zase jen malý odstavec, a proto nebudou vědět, jestli jsou to roušky z dob španělské chřipky, anebo koronaviru.