Točím ve Státech. Boston je město duchů, venkov klidný
Americký kameraman Robert Richardson, nositel tří Oscarů, teď sám stojí před kamerou Jany Hojdové. Česká dokumentaristka líčí z Richardsonova domova, jak se žije a točí ve Spojených státech za éry koronaviru.
Dokument o Richardsonovi, jenž pracuje s režisérskými mistry od Scorseseho po Tarantina, točila Hojdová včetně letošních Oscarů, kde byl nominován za kameru filmu Tenkrát v Hollywoodu.
Právě jste v Cape Cod a točíte. Já myslela, že i v Americe natáčení stojí. Jak jste se tam octla?
Dokument CAMERRAMAN natáčím už skoro tři roky. Tentokrát jsem do Los Angeles přiletěla se štábem na začátku února s tím, že se přibližně za měsíc vrátíme do Česka. Dělali jsme rozhovory s Oliverem Stonem, Januszem Kaminskim, s rodinou Richardsona a jeho kolegy. Štáb odletěl po třech týdnech a já zůstala, jelikož Robert dostal nabídku točit nový film Don’t Look Up v Bostonu, což je hodinu a půl od jeho domova v Cape Codu. To bylo pro mě tak zásadní, že jsem se rozhodla zůstat. Bylo to ještě v době, kdy to s koronavirem nebylo v takovém stavu jako teď.
Byla jste i na udílení Oscarů, ale tam jste asi točit nesměla. Nebo jste pořídila pár kradmých záběrů třeba jen na mobil?
Robert mě pozval, abych s ním na udílení Oscarů šla. Měl nominaci za kameru za film Quentina Tarantina Tenkrát v Hollywoodu. Pro mě to byl obrovský zážitek a taky hezká linka do dokumentu. Natáčela jsem skoro pořád na mobil. Byl to nevšední zážitek. Všichni se tam natáčí a fotí, tak jsem ani nebyla podezřelá. Pro Hollywood je udílení Oscarů obrovská událost. Robert má před každou takovou akcí velký stres. Takže jakmile se vyhlásila kategorie kamery, odešli jsme. Nebylo to proto, že tentokrát nevyhrál, prostě podobné akce nevyhledává, navíc byl uprostřed natáčení filmu Venom 2 a chtěl si odpočinout.
Slyšela jsem, že ve vašem dokumentu promluví i Quentin Tarantino, ovšem s podmínkou, že se bude točit na klasický filmový materiál. Je to pravda?
Quentina jsem poznala na natáčení filmu Tenkrát v Hollywoodu, kde jsem byla asi tři týdny. Loni na podzim jsem mu na polském festivalu Camerimage pustila teaser k dokumentu a okamžitě souhlasil, abych s ním natočila rozhovor. Ale sám neměl žádnou podmínku, to já jsem mu řekla, že bych ráda natáčela náš rozhovor na filmový materiál, protože vím, že ho miluje a bude to mít zase úplně jinou atmosféru než ostatní rozhovory. Quentin byl samozřejmě rád. V dokumentu se bude střídat několik formátů.
Měla jste šanci vidět Tarantina s Richardsonem při práci. Je pro jejich souhru něco typické?
Natáčení je výjimečné tím, že jsou všichni naprosto soustředěni na svoji práci a je vidět, jak si to vychutnávají. Robert Quentina naprosto respektuje. Jak on sám říká, hlavní úkol kameramana je splnit vizi režiséra. Quentin dá každé ráno Robertovi shot list, kde jsou přesně vypsané záběry. Robert pak plní úkoly Quentina a vytváří světelnou atmosféru. Na place neexistuje žádná video village. Quentin sedí pod kamerou a sleduje hereckou akci. Robertovi absolutně věří. Quentin dává hlavní pokyny, zbytek se řeší přes vysílačky a Robert má svůj vlastní systém – jednostranný komunikační systém. Všechno je dokonale připravené.
Je výhoda, že jste současně režisérkou, kameramankou, střihačkou i scenáristkou, nebo vás někdy přepadne osamělost a potřeba oponentury?
Ze začátku to tak bylo, že jsem dělala všechno, ale jelikož se projekt začal rozrůstat a materiálu přibývat, tak jsem oslovila střihače. Mám kameramana na zásadní rozhovory, které nemůžu dělat sama, protože se musím soustředit na odpovědi a přemýšlet nad svými reakcemi. Rozhovory s Robertem a s jeho rodinou však točím často sama, protože je to daleko intimnější. Nyní komunikujeme se střihačem Hankem Corwinem, se kterým Robert dělal několik filmů a velice dobře ho zná, chtěla bych, aby dělal supervizi. Jsem v projektu natolik ponořená, že už nemám a ani nemůžu mít odstup.
Jak se liší každodenní život ve Spojených státech před koronavirem a po něm? Myslím běžný provoz od snídaně po večerní zábavu, jak to sama zažíváte či pozorujete.
Před koronavirem jsem byla v Los Angeles, kde město stoprocentně žilo. Po přesunu do Bostonu se nákaza začala hodně šířit a do týdne se město absolutně vylidnilo. Město duchů. Robertovi posunuli přípravy filmu o čtrnáct dnů až měsíc. Nikdo neví, co se bude dít dál. Nicméně pro můj projekt je karanténa vlastně přínosná. Jsem s Robertem v Cape Codu, v jeho domě, kde mi umožnil zůstat, a já každý den natáčím: atmosféry s Robertem i bez něho, rozhovory. Je toho hodně. Od příjezdu do Států jsem v podstatě zatím neměla den volna, ale jsem za to vděčná. Všechno kolem Richardsona je tak zajímavé, už teď mám velké množství materiálu – ve střižně se z toho asi zblázníme.
Chráníte se před nákazou?
Tady jsme na venkově, oceán na dosah. V podstatě samota, vůbec se nesetkáte s normálním všedním životem. Nikdo nikde není. Je to nádherný, drsný kout země. Takže slyším o koronaviru jen z médií. Teď točím na svůj foťák, tak ani žádnou dezinfekci nepotřebuji. Jsou tu zavřené restaurace, obchody mají omezený provoz, ale nikdo roušky nenosí. Uvidím, jak se to bude vyvíjet dál.