Přežil jsem hory, poradím si i teď
Nakladatel Martin Vopěnka hovoří o tom, proč má obavy z doby koronavirové i o budoucnost knižního trhu.
Spisovatel a nakladatel Martin Vopěnka měl pár týdnů do vydání cestopisné knihy Přežít civilizaci, když přišla epidemie koronaviru. Na příběhy z Rumunska, Nepálu nebo Argentiny tak bude třeba ještě chvíli počkat. Knižní byznys se ocitl v úzkých a Vopěnka to pocítil na vlastní kůži. Jako autor, šéf nakladatelství Práh i předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Společně s dalšími kolegy minulý týden zaslal otevřený dopis premiéru Andreji Babišovi, ve kterém apelují na záchranu knižního trhu.
„Potřebujeme zhruba miliardu k tomu, aby trh tuhle situaci přežil alespoň přibližně tak pestrý a široký, jako byl. Aby nezavřela polovina knihkupectví a nevycházela třetina knih. V běžném roce knižní odvětví do rozpočtu více než miliardu přinese. Teď, jednou, potřebujeme tu miliardu my, a i díky tomu budeme od příštího roku opět plnit rozpočet. Ale hlavně: zůstane tu pestrý knižní trh s pozitivním dopadem na celou společnost,“vysvětluje smysl výzvy.
Bez státní pomoci se dle Vopěnky segment nevzpamatuje. „Věřím však, že nám předseda vlády i ministr kultury porozuměli a viděli, že jsme ve svých požadavcích realističtí a nabízíme i mechanismus regulace a kontroly. To je velice důležité a je to v našem zájmu, aby tu pomoc nebylo možné zneužít,“dodává. Jako nakladatel Vopěnka v této situaci čelí těžkým ztrátám a téměř úplnému zastavení finančních toků. Zkušený cestovatel a horal však nepropadá panice. „Když už jsem přežil tolik náročných situací v horách, poradím si i s tímto,“říká.
Přesto i on na moment pocítil onu nepříjemnou tíseň, když vláda před několika týdny rozhodla o uzavření hranic. „Pocítil jsem na hrudi něco jako závan klaustrofobie. A to jsem přitom žil prvních 27 života za železnou oponou,“popisuje.
Vášeň pro cestování prý stále má, není však netrpělivá. Cítí, že cestoval dost a je v tomto směru nasycený. V knize Přežít civilizaci píše o „šťastných obdobích v dějinách lidstva, kdy všechno vypadá dobře a budoucnost se jeví jako pole neomezených báječných možností“. Jako by tušil, že se právě toto téma stane letos navýsost aktuální. O civilizaci a její budoucnosti se podle Vopěnky bude mluvit čím dál častěji.
„Zažijeme dokonce jakousi devalvaci tohoto přemýšlení a bude obtížné rozlišit, které úvahy mají hluboký a pevný základ a které jsou plytké a povrchní,“upozorňuje.
Pozornost se nyní ve větší míře obrací i k vědě a prognózám, ve kterých jsme bohužel podle spisovatele a vystudovaného jaderného fyzika slabí. „Budoucnost nám nejde. Já v tom směru kritizuji dlouhodobě zejména makroekonomy, kteří si myslí, že když se jim nějaký cyklus zopakoval třikrát, bude se zákonitě opakovat i nadále. Ta bezradnost s predikováním budoucnosti nyní vyšla najevo, kdy všichni překotně publikují své prognózy namísto vědeckých poznatků,“uvádí.
Z prognóz do společnosti plyne mnohem více strachu než z reálné situace. Strach o zdraví. Své i svých blízkých. A podle Vopěnky také strach ze zhroucení dosavadních hodnot. „To je úzkost, kterou asi pociťuje většina z nás. Druhá věc je, že hodnota lidského života je v současném světě ceněna tak vysoko, že společnost prostřednictvím svých vlád se rozhodla obětovat dosavadní jistotu pro záchranu ohrožených. Je to úctyhodné i šílené zároveň,“míní.
V létě se má podle Vopěnkovy knihy Spící město začít natáčet celovečerní film a on doufá, že se tak opravdu stane: „Téma světa, ve kterém všichni rodiče záhadně usnuli a děti musí přežít, zatímco infrastruktura se hroutí, je totiž nyní velice aktuální.“