Pearl Jam na albu Gigaton sbírají drobky po hostině
Znáte tu anekdotu? Hádali se Oasis a Blur, kdo je nejlepší britpopová kapela. Vyhráli Blur. Dala by se vztáhnout i na grungeový triumvirát Nirvana, Pearl Jam a Alice In Chains. Pointa? Vyhráli by Alice In Chains.
Pearl Jam nicméně mají jednu výhodu. Přežili. Do slova a do písmene, neboť Nirvana skončila sebevraždou Kurta Cobaina. Alice In Chains sice stále nahrávají desky, zesnulého frontmana Laynea Staleyho nahradil William DuVall, ale pro mnohé už to nejsou ti praví Alice In Chains.
Pearl Jam vydrželi. Frontman Eddie Vedder vydržel, nepodlehl vábení drog ani sebevražedným tendencím a dovedl kapelu až do roku 2020. Do krušných časů domácí izolace a nadvlády Donalda Trumpa. O tom všem na albu zpívá a i díky tomu nezní Gigaton jen jako reminiscence na devadesátá léta. Pearl Jam se vždy zajímali o dění kolem sebe, jak už to globální rockové kapely dělávají.
To není výtka, jen konstatování. Tak hudební byznys funguje. Pearl Jam sice ještě nedosáhli statusu zkostnatělých rockových dinosaurů ráže U2, od nichž něco překvapivého už nečeká asi nikdo, ale je jasné, že Gigaton nebude albem, které bude rezonovat jako debut Ten z roku 1991 či následující deska Vs.
Nejde o to, že by na novince chyběly hity, kdo chce, najde si je tam. Pearl Jam ostatně nikdy nestáli o to, aby se jejich alba drobila na rádiově vděčné a chytlavé popěvky. A že si skladby jako Jeremy nebo Even Flow prozpěvovali i ti, kteří vzali zavděk vším, co jim média předhodila, lze připočíst náladě, v níž takhle pětka prožívala své nejplodnější časy. Duch doby byl jiný než teď. Gigaton je odleskem někdejší slávy, připomenutím si, že Pearl Jam stále existují, tvoří a nejsou úplně trapní.
Pár dobrých písniček se jim povedlo, jejich charizma je stále docela silné. Ale na to, aby zaplnili bezmála hodinovou stopáž, to nestačí. Chytáme se jednotlivostí, detailů, píšeme si na sociálních sítích o „taneční“písničce Dance Of The Clairvoyants, drobíme desku na kusy, ale co s ní dělat v roce 2020 jiného?
Grunge je pryč, hudební dějiny s ním zametly. Zbyly drobky, refrény, chytlavé, ale otřepané. Vztyčený prostředník směrem k Trumpovi v písni Quick Escape, v níž Vedder hledá místo, které prezident ještě nezk ....
Ideově silná a pevná deska, hudebně ale nijak pozoruhodná. Ty uválené melodie, do nichž se Vedder pokládá stále jistým hlasem, fungují. Ale jen jako ozvěna něčeho, co vlastně nikdy nebylo a nemělo být hudebním hnutím. Pearl Jam možná měli skončit dřív, než se přes ně vývoj převalil. Takto jsou nuceni vydávat desky, které si v pátek večer poslechneme a v pondělí ráno si z nich nevybavíme zhola nic.