Knihy jsem namlouval už odmala
Jiří Lábus už namluvil více než devadesát audioknih a mezi dětmi platí za dlouhodobě nejoblíbenějšího interpreta. Teď pracuje na Ledové obludě od britského herce a autora Davida Walliamse.
Vaudioknižním vydavatelství Tympanum je Jiří Lábus výhradním vypravěčem Walliamsových knih. Po příbězích o dětském miliardáři nebo babičce drsňačce namlouvá dobrodružství z viktoriánské Anglie o desetileté osiřelé holčičce a desetitisíciletém mamutovi. Se stohem textu, který si dopředu připravil, přichází už do studia. Nečte přímo z knihy. Herec si v textu potřebuje přesně vyznačit pauzy, přímé řeči, akcenty či změny tónu. „Nejvíce práce na audioknize udělá interpret doma,“prozrazuje.
Ve večerníčcích, v audioknihách i ve Studiu Kamarád vás poslouchají tisíce dětí. Co jste jako dítě rád poslouchal vy?
Maminku a tatínka. Ne, samozřejmě jsem hodně poslouchal rozhlas a taky si nahlas četl. To mi jako herci později hodně pomohlo. Chodil jsem si kupovat takové loutkové pohádky na Staroměstské náměstí.
Různě jsem pak měnil hlasy, střídal krále, královny, princezny, čerty. Prostě všechny.
To měli rodiče určitě radost.
To ano, pro ně to muselo být vskutku traumatizující, protože já to nečetl jen pro sebe, nutil jsem je, aby mě poslouchali. A to až do konce.
Co je u hlasového herectví opravdu stěžejní – talent, nebo trénink?
Určitě obojí. Já hodně poslouchal skvělé četby na pokračování a rozhlasové dramatizace s Karlem Högerem nebo Rudolfem Hrušínským, ze kterých jsem se mnohé naučil. Bylo skvělé, když se mi pak s takovými legendami ještě povedlo vystupovat. Zajímavé ale je, že tady byli skvělí herci, kteří nikdy nedabovali. Pan Kemr nebo pan Menšík. Asi je to tím, že měli hlasy tak specifické, že by si je divák rovnou spojil s jejich tváří.
Knihy Davida Walliamse jsou takové moderní příběhy pro děti, žádné klasické pohádky. Baví vás?
Baví mě, protože Walliams je herec a díky tomu má velký smysl pro dialog a postavy. On je tak krásně popisuje, že rovnou tušíte, jak mají mluvit. Navíc jsou opravdu velmi vtipné, často obsahují černý humor a k tomu ještě velmi nenásilný výchovný apel.
Myslíte, že jej děti přijímají?
Má skvěle vymyšlené, že protagonisté jsou děti s nějakým handicapem – mají třeba nadváhu, rodiče, kteří se jim nevěnují, a tak dále. Vlastně jich chcete litovat, ale postupem času se stávají hrdiny, což může mít na čtenáře pozitivní dopad. Nenásilnou formou se doví, jaký dovede svět být – krutý i krásný.
Walliams teď byl v centru dění kvůli seriálu Malá Velká Británie, který BBC po letech stahuje, protože v něm nevhodně ztvárňoval jiné etnické skupiny. Myslíte, že se takto někdy bude „mazat“i v Česku?
Doufám, že ne, protože to už tady bylo a trvalo to čtyřicet let. Lidi jsou bohužel v některých ohledech nepoučitelní.
Představitelem té doby byl i váš hrdina z Vlastníků. Předpovídal jste filmu takový úspěch?
Je za tím asi nějaká chemie, kterou bych už vzhledem ke svému věku měl umět rozklíčovat, ale stejně se mi to vždy nedaří. Tady jsem to však tušil. Skvěle napsané a chytlavé téma.
Už jako dítě jsem četl knihy nahlas a nutil rodiče mě poslouchat. Až do konce.