Vzpomínky soudního psychiatra
Zkušenosti jsou klíčové, říká soudní psychiatr. Jenže řada znalců raději končí. Pro odlišný názor mohou být stíháni za křivé svědectví a nový zákon to zpřísňuje.
Otom, že ubývá soudních znalců, psychiatrů a psychologů, se mluví dlouho. Současní představitelé oboru se ovšem obávají, že nový zákon o soudních znalcích, který vstupuje v platnost od Nového roku, situaci ještě zhorší. Podle předsedy Sekce pro soudní psychiatrii odborné společnosti Ilji Žukova jsou vědy o duši specifické a dva znalci leckdy dojdou k rozdílným závěrům.
Co vás na nové legislativě nejvíc znepokojuje?
Nový zákon vznikal s cílem znalecké posudky zkvalitnit, ale bojím se, že se v některých bodech obrátí proti nám. Přibude papírování i rizik. Například se ještě zpřísní možné postihy. I za relativně banální formální chybu hrozí pokuta až 300 tisíc korun. Stačí dát nedopatřením kulaté razítko tam, kam nepatří. Psychiatrie je specifický obor, neměříme v ní ani nevážíme. Na rozdíl od jiných medicínských oborů, třeba interny, chirurgie.
Pokud vím, nová legislativa vám přinese finanční zvýhodnění. Skutečně převažují negativa?
I když se trošku zvedá hodnocení, řada zkušených kolegů se rozhodla skončit. Nestojí jim to za ty nervy. Během posledního desetiletí ubylo více než 40 % znaleckých ústavů včetně naší lékařské fakulty a odešla i pětina znalců – fyzických osob. Bojím se, že bude hůř. Musíme být povinně pojištěni, všichni máme ze znalectví znovu dělat zkoušku. Naše práce je stresující a riziková sama o sobě. Stýkáte se s vrahy, vyšetřujete těžké asociály, pro které jste automaticky protivník a kteří si pamatují. Nebo jsou ve hře obrovské majetky. Někdo vyhrožuje, že vás sejme, ale když to pak řeší policie, jde jen o přestupek.
Vám se něco takového už stalo?
Ano, stalo. Zatím marně usilujeme o zařazení mezi profese požívající vyšší ochrany, jako policisté nebo zdravotníci záchranné služby.
U soudu jsem se už setkala se situací, kdy znalci dospěli k rozdílným názorům. Vyplývá to ze specifika oboru, který nepatří mezi exaktní?
Samozřejmě a je to zcela legitimní. I znalci, kteří postupují zodpovědně a podle svého nejlepšího svědomí, mohou dospět k diametrálně odlišným závěrům. Pro soud mívá a priori menší váhu posudek, který nechal zpracovat advokát obviněného. Předpokládá se, že tlačí znalce k závěrům ve prospěch klienta, ale tak to být rozhodně nemusí.
Jenže advokát přece nemůže použít posudek, který by šel proti jeho klientovi. Logicky se tedy nabízí podezření, že mu znalec půjde na ruku a jeho závěry budou účelové.
Tohle je zvlášť citlivé téma. Já se spolupráci s advokáty nebráním. Když se na mě některý obrátí, nejdřív se s ním ale sejdu a posoudím, jestli má smysl do toho jít. Některé posudky zadané státem jsou totiž nekvalitní, vaří z vody, nebo jsou ve spěchu odbyté. Advokát v nich vidí díry, má nějakou vizi, tak nás osloví. Názorové střety u soudu nebývají příjemné, ale znalec je musí ustát. Musí být odolný a schopný se o svůj názor argumentačně utkat, pokud je podložený erudicí a zkušeností. Nicméně někteří kolegové mají z téhle spolupráce strach a ten teď ještě naroste.
Jak to?
Už podle současné právní úpravy může být oponující náhled klasifikován i jako křivé svědectví, a tudíž trestný čin. Nový zákon možné postihy ještě zpřísňuje.
Je vůbec možné psychiku člověka objektivně prozkoumat? Zvlášť když uvážím, že základní metodou vaší diagnostické práce je rozhovor.
Na to soudci i advokáti také často narážejí. Laik si říká – co vy můžete poznat, když s pachatelem hodinku mluvíte! Ale tak to samozřejmě není.
Jak takové vyšetření probíhá?
S dotyčným mluvíte podle uvážení a neomezeně dlouho. Někdy ho desetkrát navštívíte ve vězení a pořád nemáte jistotu. Pak nezbývá než pozorování, což je časově ještě náročnější, ale tam už simulanti vypadnou z role. Vždy říkám medikům, že každou nemoc lze předstírat. Obviněný se mnohdy snaží simulovat snížené ovládací schopnosti, aby dosáhl nižšího trestu, a méně zkušený znalec mu může skočit na lep. Pár let zpátky jsme v rámci supervize posuzovali člověka, o kterém několik znalců napsalo, že je dementní. My ale zjistili, že handicap simuluje.
Dá se u pachatele spolehlivě rozpoznat nepříčetnost, která člověka zcela vyviňuje z trestu?
Zkušený znalec to pozná. A zkušenosti jsou v této branži klíčové. Když jsem začínal, psychiatři museli pracovat vždy ve dvou a začátečník se učil od zkušeného. Platilo to ještě v 90. letech. Dnes dostane psychiatr kulaté razítko po týdenním kurzu, což je nedostatečné.
Vzpomenete si na případ, který bylo obtížné rozlousknout?
Takových je řada, ale někdy řešíte spíš etické otázky. V severních Čechách před lety matka pod vlivem toxické psychózy usekla šestileté dceři hlavu. Užívání pervitinu u ní vyvolalo blud, že se kolem ní stahují lidé, kteří ji i její dceru chtějí znásilnit, nakazit virem HIV a zabít. Holčičku proto raději usmrtila, aby ji ušetřila utrpení. Sama se pokusila o sebevraždu nožem. Tyto psychózy mohou končit tragicky, ale zmizí, pokud dotyčný s drogami skončí.
Co se s tou ženou stalo?
Státní zástupce se hodně snažil, aby skončila ve vězení. Znalec ale vypracoval perfektní posudek, simulaci vyloučil. Náš ústav v supervizi posudek potvrdil, takže dotyčná strávila nějakou dobu v detenčním ústavu. Odtud šla na pár měsíců do ústavní ochranné léčby v nemocnici a tím to skončilo.
Je volná?
Teď chodí na ambulantní léčbu, aby se zbavila závislosti na drogách. Kdyby jí je v moči našli, změní se to na léčbu ústavní. Tenhle případ zmiňuji v přednáškách na právech, protože obsahuje etické otazníky. Ptám se budoucích právníků: Bylo správné nezavřít ji do vězení? Já říkám ano, naše legislativa ani nic jiného neumožňuje. Je zde otázka adekvátnosti trestu. Ale znalec by nikdy neměl uvažovat o trestu, případně dokonce posudkem „trestat“. To je nepřípustné. Ta žena nemohla předpokládat, do jakého stavu se dostane, jakkoliv hrůzný čin má na svědomí.
Jak se může stát, že třeba schizofrenika nemocnice propustí s tím, že je takzvaně zaléčený, a on vzápětí něco provede? Tomu laik těžko rozumí.
Tohle je velký problém. I schizofrenik se naučí chápat pravidla hry, pochopí, jak se má chovat, aby se z nemocnice dostal. A lékaři to leckdy neprohlédnou. Po případu ze Žďáru nad Sázavou, kde schizofrenička pod vlivem bludu usmrtila studenta, se klade důraz na to, aby nemocní po propuštění docházeli na injekce. A pokud nepřijdou, musí to psychiatr okamžitě hlásit, což se vždy neděje. Mnozí pacienti běhají venku a jsou to časované bomby.
Můžete selhání systému ilustrovat na nějakém případu ze své praxe?
Třicetiletý schizofrenik napadl pod vlivem bludů a halucinací policistu, aniž ovšem tekla krev. Znalec trval na ústavním léčení, ale nechal se přesvědčit, že postačí léčba ambulantní. To byla první chyba. Psychiatr, ke kterému muž docházel, okamžitě nezasáhl, když chodit přestal. Dotyčný pak otřesným způsobem zavraždil svého spolubydlícího na ubytovně. Bodal ho, vydloubal mu oči, zalil ho savem a vařící vodou a tohle vše si navíc natáčel. Udělal to v dobré víře, že zneškodnil teroristy. Považoval se za pracovníka CIA, dokonce si napsal do USA pro výplatu.
Skončil v detenčním ústavu?
Ano. Ten člověk vyrostl v normální rodině, ale schizofrenie u něj začala už ve školním věku a nebyl systematicky léčený.
Proč je tak obtížné sáhnout u rizikových pacientů k nedobrovolným hospitalizacím dřív, než něco provedou?
U řady diagnóz je jasné, že to nedopadne dobře, takže to musíte udělat. Někdo to ale vnímá jako omezování lidských práv, atakují vás lidskoprávní organizace. Přestože proti zneužití existuje řada pojistek. Psychiatr navrhuje hospitalizaci, až když je přesvědčen, že je pacient nebezpečný sobě nebo okolí. A rozhoduje soud. Náš obor je záludný v tom, že do hlavy nikomu nevidíte. Za nikoho nemůžete dát ruku do ohně a každému psychiatrovi se párkrát za život stane, že to neodhadne.
Vraťme se na závěr k novému zákonu o soudních znalcích. Co může učinit psychiatrická společnost, aby sporná místa v něm tolik nebolela?
Můžeme si třeba ohlídat vzdělávání. Týdenní kurz je málo. Dříve bylo mezi mladými více entuziasmu, nyní o rady tolik nestojí. Navrhnu společnosti, aby noví znalci museli dva roky dělat s někým zkušeným, což by měla být záruka, že se to naučí. Na zářijové konferenci musíme probrat, jak zabránit tomu, aby znalci práci hromadně nepokládali. To by mohlo soudní procesy nepříjemně brzdit.