Když sportovci protestují
Dlouhá historie politických sportovních protestů. Bývaly tvrdě trestány, ale doba se mění.
Stalo se to už mnohokrát. Mezinárodní olympijský výbor nepochopil ducha doby. Jen si vzpomeňte, jak až do roku 1984 tvrdošíjně prosazoval, že hry jsou uzavřené profesionálům, přestože na nich už dávno zápolily zástupy takzvaných státních profesionálů. Nebo jak lídři MOV usilovně hlásali, že jsou organizací apolitickou, byť tolik indicií svědčilo o úzké provázanosti s politickými lídry.
Podobný rozpor předvádí MOV také nyní, kdy vlna protestů po smrti černocha George Floyda zasáhla i svět sportu a přední sportovci vyjadřují podporu hnutí Black Lives Matter (Na životě černochů záleží).
Zato MOV? Jeho první reakcí bylo varování, že v souladu s pravidlem 50 Olympijské charty nadále hrozí olympionikům postihy za jakékoliv vyjádření politických, náboženských či rasových postojů. Vedení MOV sdělilo, že za nepřijatelná považuje i klidná gesta jako pokleknutí na koleno či zvednutí pěsti při medailových ceremoniálech.
Až posléze se prezident MOV Thomas Bach přece jen zalekl a prohlášení mírnil slovy: „Politické projevy mohou být za určitých okolností povolené, jestliže podporují ideály Olympijské charty.“A ta rasovou diskriminaci odmítá.
Bacha mohl ovlivnit fakt, že jiný mocný muž světa sportu – Sebastian Coe – se coby lídr asociace Světová atletika (bývalá IAAF) vydává zcela opačným směrem než MOV. Coe právo atletů na politická gesta při soutěžích naopak podpořil.
„Atletická rodina byla událostmi v USA otřesena. Proto vyzývám sportovce, ať se v odporu spojí,“psal Coe na Twitter. V rozhovoru pro list The Independent přidal: „Zdráhal bych se odrazovat atlety od vyjadřování postojů. Současná generace je více nakloněna snaze o problémech hovořit.“
Aby dodal svým slovům na důrazu a podpořil hnutí Black Lives Matter, nechal vzápětí umístit na sociální sítě Světové atletiky fotografii nejslavnějšího antirasistického protestu v dějinách sportu.
Jste vyloučeni z her!
Mexico City, olympijské hry 1968. Američtí sprinteři Tommie Smith a John Carlos, zlatý a bronzový v běhu na 200 metrů, přicházejí na stupně vítězů bez bot, v černých ponožkách. Při americké hymně skloní hlavu a každý zvedne ruku v černé rukavici. Zaťatými pěstmi chtějí vyjádřit podporu černošskému hnutí Black Power a všem diskriminovaným Afroameričanům ve Spojených státech.
Velká část publika jejich protest nepřijme. Opouštějí pódium a jsou vypískáni. Smith si reportérům posteskne: „Když vyhraji, jsem Američan, ne černý Američan. Ale když udělám něco špatně, hned říkají, že jsem negr. My jsme černí a jsme na to hrdí. Černá Amerika pochopí, co a proč jsme dnes udělali.“
Reakce MOV je rychlá. Tehdejší prezident této instituce Avery Brundage nařizuje, aby byli doživotně vyloučeni z her a ihned vykázáni z olympijské vesnice. „Politika nemá ve sportu žádné místo,“rozčiluje se lídr olympijského hnutí. Když se Olympijský výbor USA zdráhá verdikt vykonat, pohrozí Brundage (ač sám Američan) vyloučením celého atletického týmu USA.
Smith a Carlos musí okamžitě odletět domů, po návratu je kritizují americká média i veřejnost.
Jejich protest v Mexiku podpořil také Australan Peter Norman, stříbrný v inkriminovaném závodě na 200 metrů. Za to, že na medailový ceremoniál přišel s odznakem boje za lidská práva, je důrazně napomenut Australským olympijským výborem a ostrakizován australskými médii. Když se kvalifikuje na následující hry v Mnichově 1972, není za trest do výpravy zařazen.
V roce 2006 umírá Norman na infarkt. Smith a Carlos nesou na pohřbu jeho rakev.
Proti negrům nehrajeme
Protesty za práva Afroameričanů se prolínají celými dějinami novověkého sportu. Cap Anson, majitel baseballového týmu Chicago White Sox, dorazil v srpnu 1883 se svým týmem k exhibičnímu zápasu v Toledu a žádal, ať je ze sestavy domácích vyřazen jediný afroamerický hráč Moses Walker.
Paradoxně Walker původně kvůli menšímu zranění ani neměl nastoupit. Ale když se jeho kouč dozvěděl o Ansonově požadavku, povolal ho na hřiště. Rozčilený Anson reagoval: „Odehrajeme tento zápas, ale už nikdy více proti negrům nenastoupíme.“O tři roky později dosáhl svého: majitelé ligových týmů odsouhlasili vyloučení černých hráčů z profesionálního baseballu, které platilo až do roku 1947.
Na přezíravý postoj k Afroameričanům si stěžoval též Mack Robinson, stříbrný na sprinterské dvoustovce na hrách v Berlíně 1936. Po návratu domů nemohl v Pasadeně najít práci. Jedinou, kterou sehnal, byl úklid ulic v bělošské čtvrti.
Na znamení tichého protestu si na tuto práci oblékal svůj olympijský dres s nápisem USA. Obyvatelé čtvrti reagovali stížností na policii, načež úřady donutily Robinsona, aby si dres svlékl.
V roce 1961 odmítli Bill Russell a další černí basketbalisté Boston Celtics nastoupit k exhibičnímu zápasu v kentuckém Lexingtonu poté, co je odmítli obsloužit v restauraci.
A tak bychom mohli pokračovat. Ještě v roce 2016 vzedmul vlnu emocí Colin Kaepernick, hráč týmu amerického fotbalu San Francisco 49ers, když před zápasem odmítl stát při americké hymně. „Nebudu tak ukazovat, že vzdávám čest hymně a vlajce země zemi, která utiskuje černé a barevné lidi,“řekl.
Neúctu k hymně dal najevo rovněž torontský baseballista Carlos Delgado. V roce 2004 si během zápasu MLB při ní sedl na lavičku a protestoval tím proti invazi vojsk USA do Iráku. „Nebudu stát, protože nevěřím této válce,“tvrdil.
Na hrách v Mexiku 1968 vyjádřila Věra Čáslavská obdobně vlastní postoj k srpnové invazi sovětských vojsk do Československa a na stupních vítězů po finálových závodech na nářadích odvrátila při sovětské hymně hlavu od vlajky SSSR.
Císaři, odvolej trest smrti
Při pátrání po politických protestech sportovců bychom se mohli vrátit až do roku 532 a k závodům koňských spřežení v Konstantinopoli. Konkurenční vozatajové z populárních týmů Modrých a Zelených tehdy požádali císaře Justiniána, aby omilostnil dva z jejich stoupenců odsouzených k trestu smrti. Poté, co císař odmítl, rozpoutali povstání Níká, které během šesti týdnů vedlo ke smrti 30 tisíc lidí.
V moderní sportovní historii se pak prostestovalo kvůli rase, náboženství, národnostnímu útlaku i pohlaví. Při velkých sportovních událostech budou naše gesta vidět, věřili protestující.
Irský dálkař Peter O’Connor skončil druhý na mimořádných aténských olympijských hrách v roce 1906, ale když na jeho počest stoupala vzhůru britská vlajka, vylezl na stožár a rozvinul tam místo ní vlajku irskou, kterou si přinesl.
O 110 let později etiopská běžkyně Feyisa Lilesová proťala cíl olympijského maratonu v Riu 2016 a překřížila ruce před hlavou na protest, jak etiopská vláda zachází s oromským etnikem. Po hrách radši odešla do exilu. Až když se novým premiérem země stal Abiy Ahmed, jenž je oromského původu, byla s velkými poctami přivítána zpět ve vlasti.
K žádným politickým projevům se naopak sportovci neodhodlali na ostře sledovaných hrách v Pekingu 2008, ačkoliv je organizace Free Tibet vyzývala, aby během her vyjádřili podporu Tibetu gestem rukou ve tvaru T. Obava ze sankcí MOV byla příliš velká.
To arabští sportovci si ani na olympijské scéně neberou servítky při vyjadřování odmítavého postoje k těm izraelským. Už v roce 2004 se íránský judista Araš Mirasmaeili odmítl postavit Izraelci Udi Waxovi s vysvětlením: „Jsem solidární s palestinským utrpením.“Na hrách v Londýně 2012 šli ještě dál libanonští judisté, kteří odmítli trénovat na stejných žíněnkách jako Izraelci a nutili organizátory, aby týmy byly odděleny plentou.
Proč nejdřív muži?
Sport se stal též prostředkem k boji za zrovnoprávnění pohlaví. Jeho vůdčí osobnost Billie Jean Kingová založila v roce 1973 Ženskou tenisovou asociaci (WTA) a hned pohrozila ženským bojkotem US Open, pokud nebudou srovnány prize money za vítězství pro muže a ženy. A uspěla. Šampioni Newcombe a Courtová inkasovali shodně 25 tisíc dolarů.
O tři roky později vedla elitní americká veslařka Chris Ernstová s pomocí 18 kolegyň jiný ženský protest, tentokrát poněkud bizarní. Ohradily se proti nedostatku zázemí pro ženy na sportovištích univerzity Yale, stěžovaly si i na to, proč se mohou po tréninku sprchovat až po méně úspěšném mužském týmu. I ony uspěly. Příběhu se chytly New York Times a vedení univerzity raději přistoupilo ke změnám.
Klepání na Pandoru
Ke změnám nyní dochází ve Spojených státech i pod vlivem hnutí Black Lives Matter. Hráči amerického fotbalu už nejsou povinni stát při státní hymně. A vedení automobilové série NASCAR zakázalo při svých závodech vlajku Konfederace, která je pro mnohé symbolem otrokářství.
Afroameričany podpořili také fotbalisté německé bundesligy, a dokonce i FIFA, která dříve potírala veškerá politická gesta, zůstala benevolentní a jen doporučila, aby se hráči a představitelé soutěží řídili hlavně zdravým rozumem.
Na stranu hnutí Black Lives Matter se nejnověji přiklonili též organizátoři Her Commonwealthu v Birminghamu 2022. „Nebudeme za takové politické projevy sportovce trestat,“ujistil šéf her David Grevemberg. Věří, že sport může napomoci proměně společnosti, což dokládá příkladem australské sprinterky Cathy Freemanové. „Když se po vítězství na Hrách Commonwealthu 1994 zahalila do aboriginské vlajky, mělo to mimořádný dopad na smýšlení lidí v Austrálii.“
V září 2000 byla Aboriginka Freemanová poctěna zapálením olympijského ohně v Sydney.
„Lidé nás varují, že povolením politických protestů otevíráme Pandořinu skříňku. Ale my jen respektujeme lidské právo vyjádřit vlastní názor o cestě ke spravedlivějšímu světu v těchto turbulentních časech,“tvrdí Grevemberg. „Proto jsme připraveni diskutovat na hrách i o nepříjemných tématech.“
Čas ukáže, zda ke stejnému názoru dospěje také vedení MOV.
Atletická rodina byla událostmi v USA otřesena. Proto vyzývám sportovce, ať se v odporu spojí.