Kdo nemusíš, neprodávej

Mnoho firem během pandemie duplo na brzdu až příliš a bude jim dlouho trvat, než se vrátí do běžného provozu. Už teď by se proto mělo vedení podniků chystat na případnou druhou vlnu koronaviru. „V první řadě bychom neměli hysterčit. Firmy mohou udělat řadu věcí, aby nemusely ‚vypnout‘ ze dne na den,“říká řídící partner poradenské společnosti Moore Czech Republic Petr Kymlička.

V čem epidemie koronaviru nejvíc změnila řízení firem?

Šéfové skoro všech firem zpětně hodnotí opatření – státu i jejich vlastní – jako přehnaná. V polovině března pochopitelně nikdo nemohl vědět, co se bude dít, ale to, co jsme udělali, neodpovídalo rizikům. Některá opatření přitom přetrvají, jako třeba preference práce z domova. Jenže u řady firem to nefunguje dobře, protože se home office zaváděl překotně a hromadně. Poklesla kvůli tomu produktivita práce. Pro řadu firem to není vhodná forma práce, byť přijde tlak ze strany manažerů (kvůli úsporám) i zaměstnanců, aby se v tomto režimu pokračovalo. Odhaduji, že home office se napříč ekonomikou bude výhledově týkat 10 až 15 procent zaměstnanců. Před koronavirem to byla pouhá čtyři procenta.

Dá se odhadnout, jak moc home office snižuje produktivitu práce?

Udělali jsme anketu mezi našimi klienty. Pokud to měří časem, který je potřeba na zpracování konkrétních úkolů, poklesla produktivita po prvním měsíci zhruba o deset procent. Za další měsíc, tedy někdy v polovině května, už to bylo kolem třiceti procent. A s delší dobou by se ten pokles pravděpodobně ještě prohluboval. I když asi už ne takovým tempem. Musím zdůraznit, že to bylo v důsledku hromadného zavedení tohoto režimu ze dne na den, a to i u profesí, kdy to není z různých důvodů vhodné.

A jaké jsou důvody tak výrazného poklesu produktivity při práci z domu?

Na prvním místě je to omezená možnost řešení problémů s konkrétními lidmi. Když někdo dostane jasný úkol, který má za dva dny odevzdat, nebude to problém. Ale když je třeba pracovat intenzivně v týmu odborníků, není videokonference nejvhodnější. Dalším důvodem je to, že jen málokdo je na práci doma připraven. Skoro nikdo nemá místo, kde by se mohl nerušeně věnovat jen práci. Postupně také začala klesat pracovní morálka. Zaměstnanci sice svým šéfům zvedali telefony skoro po celý den, ale to nenahradí efektivitu. Spíše naopak. Svou roli hraje i to, že z řady firem nebo státních institucí není možné odnášet si podklady domů.

S tím asi bude souviset také zajištění bezpečnosti firemních dat při práci z domu...

V tom vidím největší problém home office. Pokud si přes domácí wi-fi síť čteme soukromé maily nebo sledujeme filmy, asi moc nevadí, pokud není dostatečně zabezpečená. Ale pokud se přes ni řeší pracovní záležitosti, je kriticky důležité, aby byla zabezpečená. Technické nástroje pro pracovní komunikaci z domova existují, ale bohužel neexistují sítě, které by dokázaly dostatečně kvalitně tu komunikaci zajistit. Home office se dá na konkrétních pozicích využít, ale neměli bychom ji považovat za všespasitelný lék.

Jak se tedy v tomto kontextu mohou firmy připravit na případnou druhou vlnu, o níž politici hovoří? Byť tedy jedním dechem dodávají, že celou ekonomiku už nevypnou...

V první řadě bychom neměli hysterčit. Firmy mohou udělat řadu věcí, aby nemusely „vypnout“ze dne na den. Měly by si uvědomit, jak důležitá je možnost využití moderních technických a komunikačních nástrojů, a to i v průmyslu. Obzvlášť v našem případě jako exportně orientované ekonomiky. Stroje nebo zařízení, které vyvážíme za hranice, musejí být opravitelné na „dálku“, třeba pomocí rozšířené nebo virtuální reality. Aby nebylo nutné vysílat tam techniky z Česka.

Co ještě v té souvislosti mají firmy udělat?

Firmy ve výrobě mohou změnit organizaci práce. Nejde jen o home office, ale třeba i o zavedení většího počtu směn, aby se jednotlivé „party“na pracovišti nepotkávaly. Například zavést tři směny a rozložit práci tak, aby dvě třetiny firmy nebyly potenciálním nakažením vyřazeny z provozu. Některé firmy už k tomu přistoupily. Firmy by se také měly lépe připravit v oblasti financování. Raději si domluvit s bankami, pronajímateli vlastní řešení na vlastní účet a nespoléhat se na to, že to někdo vyřeší. Třeba stát. Nevyřeší. A když, tak pozdě.

Mluví se také o větším odstupu mezi jednotlivými pracovníky. Měly by firmy zaměstnance více rozsazovat?

Posadit úředníky, aby od sebe seděli alespoň dva metry, není řešení. Začalo se také mluvit, že se od konceptu open space přejde zase k menším kancelářím. Ale to je úplně zbytečné, byly by to utopené investice. Problém eventuálního přenosu nákazy je spíše ve výrobě samotné. Pokud se nakazí člověk z kanceláře a ti ostatní by to mohli potenciálně chytnout, pár týdnů práce z domova se dá nějak vydržet. Ale když se nakazí technik, který je jediný schopen seřídit nějaký stroj, je to pro firmu problém. Proto má větší smysl směnnost, o níž jsem mluvil. „Vyřadí“to třetinu firmy, ale zbytek může jet dál.

Krize a uzavření části ekonomiky i hranic také narušila dodavatelské řetězce. Měly by je firmy nějak zálohovat?

Pro řadu firem to byl dokonce větší problém než nemocní zaměstnanci. Jenže nějak zdvojit dodavatelské řetězce nebo se výrazněji předzásobit moc nejde. Bylo by to velmi drahé, firmy by to nezvládly finančně, nemají také dostatečné prostory. Jediným

řešením je zavést podobná krizová opatření v celém řetězci.

Krize podle některých názorů může také vést k oslabení globalizace, návratu některých výrob zpátky do Evropy...

Bude se o tom rok dva mluvit, ale nakonec se do Evropy vrátí jen specifická odvětví, třeba farmaceutický průmysl. Ale jen v případě, že se definuje, že je to národní zájem. Firmy totiž začnou dříve nebo později počítat, zda se jim nakonec nevyplatí vyrábět v Číně. A dojdou k tomu, že vyplatí. Něco se sice přesunulo blíže k západní Evropě, třeba v oblasti automobilového průmyslu, jde o fabriky v Rumunsku nebo v Turecku. A to kvůli lepšímu hlídání kvality. Jenže to, že se v Číně vyrábí s nižšími náklady obrovské množství zboží, to se nedá nahradit, to se nikam nepřesune. Mimo jiné i kvůli tomu, že firma, která dá přednost dražšímu dodavateli z Česka, by mohla narazit, a to v souvislosti se zákonem o zadávání veřejných zakázek.

Na začátku nouzového stavu jste tvrdili, že investice firem poklesly o 10 až 15 procent. Jak je to teď?

Firmy utlumily investice, které šlo posunout nebo které byly zbytné. Rekonstrukce staré haly může dva tři roky počkat. Ale vidíme, že firmy začaly teď mnohem víc investovat do zařízení, kde není tolik potřeba lidská práce. Firmy, které vyrábějí například třeba sofistikovanější stroje, nestíhají vyrábět. Na druhou stranu všechny dlouhodobější investice, například stavebního charakteru, firmy utlumují dál. A jde to napříč odvětvími.

Znamená to, že stavebnictví se zařadí mezi poražené této krize? Vláda přece opakuje, že se z propadu proinvestujeme, že se budou lít peníze do výstavby infrastruktury...

Dopad na stavebníky bude různý. Obor sice nebude zasažen s podobnou razancí jako třeba cestovní ruch, ale třeba ti, kdo se zaměřují na rezidenční segment, soukromou výstavbu, už nyní zpomalení pociťují. Už teď výrazně redukují plány na letošek a ještě více na příští rok. To bývá stabilní průběh během krize. Pokud jde o veřejný sektor, infrastrukturní stavitelství, budou dopady mírnější. Stát není jediný investor, významnou roli mají kraje, města, obce a ty budou zvažovat každou korunu. Zvlášť v situaci, kdy přišly o část svých daňových příjmů. Peníze navíc získají velké stavební firmy a ty střední a malé, kterých jsou stovky až tisíce, přijdou zkrátka.

Státní garance za provozní úvěry v programu COVID III jim nepomohou?

Vzhledem k tomu, že jde o garance za úvěry komerčních bank, nejspíše se stane, že banky takovým ohroženým firmám prostě nebudou půjčovat. Stavebnictví je na blacklistu některých bank už delší dobu a teď si ho přidají i další. Banky se musejí chovat jako dobrý hospodář, a pokud nebudou chtít půjčovat ohroženým odvětvím, nikdo je k tomu nepřinutí.

Které další obory jsou krizí nejvíce ohroženy?

Rozdělil bych to na tři skupiny. V první jsou ty, kterých se to už dotklo, protože musely zavřít. To je hlavně cestovní ruch, osobní doprava, maloobchod. V řadě případů zafunguje odložená poptávka, většinou je to byznys zaměřený na spotřebitele, lidé budou chtít své peníze utratit. Takže jak rychle do toho ty firmy spadly, tak se relativně rychle začnou vzpamatovávat. Ve druhé skupině je typickým zástupcem právě stavebnictví. Tomu prakticky nikdo pomoci nemůže, prostě si tou krizí – s nějakým odstupem – bude muset projít. Jsou to odvětví, která jsou orientovaná na velké investice. Vedle stavebnictví třeba také velké strojírenské celky či ocelové konstrukce.

A třetí skupina?

To jsou ti, kteří se orientují na vývoz. V našem případě velká část průmyslu včetně automobilového. A u nich bude – při určitém zjednodušení - krize vypadat tak, jak bude fungovat podpora firem v Německu. Pokud tam zavedou šrotovné na nákup nových aut, pokud tam zavedou nějaké subvence pro firmy, vytáhne to i české podniky postupně nahoru.

Mluvilo se i o tom, že na český trh koukají zahraniční investoři, dravci, kteří by se mohli levně dostat k firmám na kolenou. Nastává už něco takového?

Máme klienty na obou stranách, jak mezi investory, tak mezi prodávajícími. A je to fakt, ale ještě se nesetkává nabídka s poptávkou. Poptávající čekají ještě nižší cenu a nabízející se ještě nesmířili s tím, že by ji měli dát. Hodnota firem se obvykle měří násobkem provozního zisku EBITDA – před krizí se pohybovala v průměru kolem pěti- až šestinásobku, pochopitelně diferencovaného podle odvětví. Teď investoři čekají o jeden stupeň níže, tedy někde mezi čtyř- až pětinásobkem EBITDA, někdy i méně. Ale protože to jsou jen tři měsíce od doby, kdy to bylo mnohem víc, prodávající se s tím ještě nedokázali smířit.

Měli by majitelé, kteří vidí propad poptávky, nejistou budoucnost, na tuhle nižší cenu v současné situaci kývnout, nebo spíše vyčkávat?

Kdyby to byl jediný faktor, tak bych spíš říkal, neprodávejte. Nejhorší chvíle, kdy prodávat, je, když musíte. A pokud majitelé vidí nějakou šanci, jak z toho firmu dostat, měli by ještě nějakou dobu počkat. Ale u většiny firem není koronakrize jediný faktor. Už třeba cítily určité ochlazení loni na podzim. Nebo už je firma zralá na generační výměnu. Pokud je někomu 70 let, už nebude chtít vytahovat dalších pět let firmu z krize. Pokud je ale management mladý, schopný, vidí nějakou šanci, tak bych obecně řekl, že prodávat teď není dobrá doba. Ale mezi našimi zákazníky na straně prodeje je takových případů možná jen pět deset procent. Všichni ostatní mají ještě nějaký jiný dobrý důvod, proč prodat.

Šéfové skoro všech firem zpětně hodnotí opatření státu i jejich vlastní jako přehnaná