O bezmoci generací zavřených v ráji
Ještě před pár týdny byli mnozí z nás zneklidněni, ne-li přímo vyděšeni vzkazem od některých politiků, že v naší (jinak bezesporu krásné) zemi budou zavřeni dva roky. Byl to zvláštní pocit bezmoci, a když teď pomalu odeznívá, napadá člověka otázka: Stačilo těch několik týdnů, aby mladší ročníky vytušily, a ty starší si klidně připomněly, co to jsou neprodyšně uzavřené hranice, respektive, co to je povinnost předkládat spoustu papírů a ponižujících povolení nutných k jejich překročení? Nikoli pouze pas, jako tomu bylo ještě v 90. letech, případně vízum, které je třeba do některých zemí i dnes.
Dokonce i mé generaci, která v době pádu komunistického režimu buď ještě studovala, nebo měla nedlouho po absolutoriu, se už dnes může zdát neuvěřitelné, že předchozí generace takto zavřené strávily nemalou část produktivního věku a někdy i celý život. Jistě, pandemie je vážná věc (ať už se na tu současnou bude zpětně nazírat jakkoli) a přísná opatření jsou jistě ospravedlnitelná, ostatně sáhla k nim většina zemí. Nicméně během této doby člověk ani nemusel mít v cizině práci, rodinu, rozdělaná studia a podobně, mohl být prostě zvyklý si jen tak zajet do Rakouska či Německa a najednou čelil skutečnosti, že když přijede k hranicím, nemůže dál. A to si díky demokracii a pokročilým technologiím se světem udržel kontakt aspoň na dálku.
Ale co třeba lidé narození mezi světovými válkami? Někteří zažili první republiku jako děti, pak je čekal protektorát a následně už jen komunistická totalita, na okamžik prosvícená naivní nadějí konce 60. let. Se západním světem měli jen omezený kontakt, který často představovalo pouze pracně laděné vysílání Hlasu Ameriky. Kromě rekreace v Bulharsku, u Balatonu nebo v NDR se nedostali nikam. Dokonce ani do Jugoslávie, tedy ani do dnešního Chorvatska se nedalo vyjet jen tak. Pokud se dožili konce totality, tak někdy už na prahu důchodového věku.
Během pandemie si člověk mohl tak trochu představovat, v jaké bezmoci asi musely tyto generace žít. A jak se z ní mohlo začít rodit jiné uvažování, znepokojivé právě v tom, že nemuselo jít vždy o klasický prospěchářský oportunismus, nýbrž „jen“o rezignovaný pocit, že nezbývá nic jiného než s režimem, jenž je tu navždy, nějak vyjít. Nebo odejít, a to rovněž navždy. Vždyť jak jsme nedávno viděli, zavřít hranice je čistě technicky tak snadné. Někdo by mohl poznamenat, že paradoxně zrovna v dnešní době je skoro lepší zůstat v tichém, klidném koutu Evropy zvaném Česká republika. Jenže osahat si svět v jakémkoli oboru vlastnoručně s jeho klady i zápory nenahradí žádná virtuální realita. Zvlášť když otevřít hranice je – jak se ukazuje – naštěstí rovněž snadné.