Naděje na obzoru! smí jásat Reichel
Po čtyřech letech dřiny v zámoří podepsal Kristian Reichel smlouvu s klubem NHL
Jen párkrát za den teď spatří Kristian Reichel na nebi vysoko nad Litvínovem letadlo. Současná omezení v cestování učinila ze štíhlých strojů na obloze vzácnost.
„Když nějaké vidím, hned s tátou nebo ségrou hádáme, kam asi míří,“říká dvaadvacetiletý mladík.
Jako kluk si přál řídit nějaký obrovský boeing či airbus. Sbíral jejich modely, četl o nich. Stále by ho lákalo pořídit si pilotní průkaz.
Mnohem víc času a energie však obětoval jiné touze.
Hrát hokej v NHL! Od víkendu ví, že se jeho splnění zase o kousek přiblížil. Winnipeg Jets mu poslali nabídku dvouleté smlouvy, která mu zaručuje průměrný plat 752 tisíce dolarů za rok při působení v NHL a 70 tisíc při pobytu na farmě.
Ty částky představují almužnu ve srovnání s gážemi krajanů Voráčka, Pastrňáka či Hertla. Pro syna Roberta Reichla, kapitána zlaté české generace z přelomu tisíciletí, je kontrakt nadějným signálem, že jeho zámořské dobrodružství spěje ke kýženému cíli.
Ukazuje, že si po dvou letech dřiny v kanadské juniorce a dvou dalších ročnících ve farmářské AHL zasloužil pozornost od šéfů z té nejslavnější, nejprestižnější a nejpřepychovější soutěže. „Jsem o krůček blíž, mám obrovskou radost,“tvrdí. „Dal jsem do toho všechno a teď se mi to vrátilo.“
Šikovný pravák ovšem nepropadá bezbřehé euforii. Podpis mu ani zdaleka nezaručuje místo na soupisce Jets. Neopájí se pocitem, že se po Jiřím Šlégrovi a Davidu Musilovi stane třetím českým synem, jenž napodobil otce a probil se do NHL. Dobře poznal poměry, jaké v severoamerickém sportu panují. Ví, jaké čelí konkurenci. A tak během rozhovoru aspoň desetkrát zmínil šichtu, kterou i nadále hodlá podstupovat.
Odmalička od rodičů slýchal, že si všechno musí zasloužit. Vychovávali ho přísně. Výborně se učil. Když na ledě udělal chybu, od táty Roberta dostal takový kartáč, že se máma Karin slitovala a hájila ho před kritickým manželem. „Ale hlavně jsem si sám nastavil hlavu a šel si za svým snem,“tvrdí Kristian.
Kdekdo ho srovnával s otcem a kdekdo od něj čekal podobné výkony. Dozvídal se o protekci, která mu údajně pomáhala. Spousta potomků, třeba
kdysi Ivan
Hlinka mladší, takový tlak neunesla. Reichel junior se však od podobných úvah dokázal odpoutat. Kráčí po vlastní cestě, ač postrádá výjimečné nadání seniora, jenž v osmnácti ovládl tabulku střelců i bodování československé ligy. Reichel starší v synově současném věku třetím rokem válel za Calgary a zrovna pokořil čtyřicetigólovou hranici. „Já odešel do Kanady Takovou nabídku na a dvakrát po sobě si mě smlouvu od Winnipegu nikdo nevybral v draftu dostal Reichel. do NHL. Chtěl jsem sám sobě i všem ostatním dokázat, že na to mám,“tvrdí Kristian. Řada českých hokejistů lopotu na farmě balí spíš dřív než později. Zvolí klídek a pohodu v rodné zemi nebo výnosné angažmá v KHL. Reichel předloni přijal nabídku od Manitoba Moose, rezervního týmu Jets, též sídlícího ve Winnipegu. V první sezoně často úpěl ve čtvrté lajně. Hned v úvodu té druhé při blokování střely utrpěl zlomeninu nohy. V tu chvíli se i jeho pevná mysl otřásla. Tolik práce a času! A pak taková smůla. To snad ne... Ale nevzdal se. Cvičil jako ďas a po uzdravení se prodíral sestavou Moose až do prvního útoku. Od prosince byl v mančaftu nejlepším kanonýrem se dvanácti zásahy. Kouči se líbila jeho zatvrzelost a ochota pilovat každičkou drobnost. Počáteční zrychlení. Pohotovost a přesnost zakončení. Zručnost při zpracování kotouče letícího po hrazení. Hbitost rozhodování a schopnost dávat svižně puk od hole. Předvídavost. „Nejvíc se teď snažím zesílit, abych obstál v soubojích. Abych před brankou odstrčil beka a dal gól. Abych chytil šanci za pačesy, když se naskytne,“líčí.
Letos v zimě příležitost využil a ukázal, co v něm vězí. Po náhlém přerušení AHL kvůli pandemii se zase chvíli ptal sám sebe: „Proč? Proč zrovna teď!?“Nicméně zase brzy ve svém uvažování přehodil výhybku: „Hlavní je zdraví. A aspoň strávím víc času doma a pořádně se připravím.“Nehněte ho ani vidina desetiměsíčních prázdnin bez ostrého mače, které hrozí kvůli posunům v kalendáři: „Sice budu trénovat jako atlet na olympiádu, ale co...“
Některé zhýčkané hvězdy počítají Winnipeg k nejméně lákavějším štacím v NHL. Menší město uprostřed prérií. V zimě ukrutné mrazy.
Reichel si na bytí v něm ani v náznaku nestěžuje. Zamlouvá se mu vlídná a domácká atmosféra v organizaci, jejíž týmy Jets a Moose sdílejí arénu Bell MTS Place.
„Sází se na kluky, co za mančaft chtějí hrát. Nikoho tam nedrží.“
„Možná má ve Winnipegu problém borec z New Yorku, ale já jsem z Litvínova zvyklý na malý klub i na pořádnou kosu.“
„Tentokrát byly mrazy mírnější, jenom minus patnáct až minus dvacet. Navíc se dají snést, protože jsou suché. Vzduch je čistý, nádherně se dýchá. A když napadá sníh, město vypadá pěkně.“
„Nám hráčům navíc stačí jenom dobrá restaurace na večeři a občas kino. Jinak hodně cestujeme a hlavně doma odpočíváme.“
V hale Reichel běžně potkává Scheifeleho, Laineho a další machry Jets. Kabinu Moose od jejich šatny dělí pouze chodba. A tak podobně jako nyní v Litvínově pátrá po letadlech na obloze, bude v následující sezoně vyhlížet povolání do týmu s názvem „Tryskáči“.