Kdo byli „moji“američtí černoši?
Amerika se bouří, je ve varu. Podnět k této zlobě je rasový, i když k tomu přispěla nervozita způsobená pandemií. Vyhovím přání mého editora a svěřím se se svými zkušenostmi s americkými černochy. Ovšem pokud očekáváte nějakou senzaci, zklamu vás. Naše setkání byla přátelská. Žádný konflikt, žádná rasová nevraživost, žádné násilí. Rád na ně vzpomínám.
Bo. Začátkem 70. let můj kolega, strojní sazeč ve firmě Pandick Press, kde jsme s třiceti dalšími kolegy v noční směně sázeli legální texty pro newyorskou burzu. Bo byl původem z Jamajky a já jsem mu rozuměl lépe než newyorským černochům. Snad i proto jsme spolu při přestávce hráli šachy a vzpomínali na své domovy.
Tajuplný kolega. Koncem 70. let jsem krátce pracoval v sazárně deníku New York Times. V Čechách jsem se řemeslo naučil od skutečných machrů, a tak i práce v prestižních novinách byla pro mne rutinní záležitost. Ovšem neuměl a neznal jsem všechno. U svého ponku jsem jako metér dával dohromady stránky. No problem, jenže ve stránce byly také titulky ve větším písmu, které bylo třeba vysadit na jednoduchém stroji Ludlow, a to jsem neuměl. Polil mě pot – když tohle nezvládnu, propustí mě, o práci je nouze, nebudou peníze na splácení hypotéky. Co teď? Bez dechu jsem stál nad sazbou. Všiml si toho mladý černý kolega, krátce se rozhlédl, ležérně přišel ke mně s tichými slovy: „You finish my page, I will do yours.“(Ty dokončíš moji stránku, já tvoji.) Víckrát jsem ho neviděl.
Reginald. Reggie byl tři roky spolužákem našeho syna v internátní škole pro chlapecké soprány v sousedním státě New Jersey. Několikrát byl naším víkendovým hostem, s Jonathanem a dalšími dvěma hochy svým zpěvem oslnili konzervativní bílou kongregaci v presbyteriánském kostele. Tichý, zdrženlivý Reggie se sametovým hlasem přišel z černošského ghetta v Detroitu, ani neuměl číst noty. Jistě měl pozitivní vliv na Jonathana. Nevím, nemohu vědět, jak vnitřně vstřebával návštěvy tak cizího prostředí. Kdo ví, kde je dnes?
Gary Lee. Svobodný, bezdětný hubeňour s doktorátem z psychologie. Bohužel byl alkoholik, a tak si neudržel pozici na vysoké škole. Rok a půl byl mým šéfem v typografické škole. Hodně jsme si rozuměli, také proto, že jsme měli společného koníčka – klasickou hudbu. Jeho oblíbený skladatel byl Dán Carl Nielsen a jeho symfonie, já jsem tehdy obdivoval černošskou zpěvačku Kathleen Battle. Gary si přetáčel stovky elpíček na kazety a elpíčka dával mně. Později jsem jich většinu vyhodil, přesto mám ještě dost Garyho elpíček v krabicích v garáži u dcery na Long Islandu.
James. Robustní Jim je mimořádně zajímavý člověk. Déle než dvacet let inženýr v IBM, ve svých 50 letech si v garáži u svého domku otevřel elitní opravnu motorek BMW, je jediným černošským členem BMW motorkářského klubu na Long Islandu. Donedávna byl jeho respektovaným prezidentem. Své bílé kolegy oslovuje „brothers“.
Isa. Gentlemana Isu jsem potkával denně při mém loňském čtyřměsíčním angažmá jako trenér veslařských mládenců na Long Islandu. Isa studoval a vesloval v Brown University, šestým rokem je úspěšný hlavní trenér týmu juniorek, loni jeho elitní dvojka bez kormidelníka vyhrála mistrovství USA.
Toto je pouze krátký výčet mých setkání s americkými černochy. Žádné násilí, žádná rasová separace a nevraživost. Samí dobří lidé. Možná, že jsem měl štěstí. Možná, že oni cítili, že já nejsem žádný stereotypní rasista, a tak se ke mně chovali normálně, přátelsky. Podobně jako já k nim.