Alex Zanardi znovu hledí smrti do tváře
Příběh bojovníka
Není toho na jednoho chlapa už moc? Kolik toho ještě vytrpí? A najde v sobě zase sílu? Jako tehdy, když po třech dnech v kómatu otevřel oči, spatřil manželku i synka a po prvotním šoku si v duchu řekl: „Přišel jsi o nohy, ne o život.“
Snad ano, však i italský premiér Giuseppe Conte mu přes Twitter v pátek vzkázal: „Nikdy ses nevzdal a se svou výjimečnou silou jsi překonal tisíce překážek. Nevzdávej to. Celá Itálie teď bojuje s tebou.“Ano, Alex Zanardi bojuje o život. Už zase.
Znovu leží v kómatu na jednotce intenzivní péče, jeho stav je kritický a u nemocničního pokoje opět vysedává manželka Daniela a syn Niccoló, který už vyrostl v dospělého muže. Zanardi se tam ocitl poté, co při pátečním závodě handbiků (závodní kolečkové křeslo), který se odehrával za plného silničního provozu, znenadání vybočil z tratě a vletěl pod kola náklaďáku.
Podstoupil tříhodinovou operaci těžce poničené hlavy, po které sice lékaři řekli, že „vykazuje známky stability“, jenže zároveň netuší, jak moc je aktuálně poškozený mozek. „To bude možné zjistit, až se probudí,“řekl ošetřující lékař Giuseppe Oliveri. „Tedy jestli se probudí.“
A tak třiapadesátiletý Zanardi – pro mnohé inspirující symbol nezdolné síly a vůle – teď „čeká“, zda od života po druhé šanci dostane ještě tu třetí.
„Mám německou krev“
Bylo září 2001. Svět byl ochromen útokem na Dvojčata a v Německu zbývalo pár dní do závodu formulové série CART. Uvažovalo se o zrušení, ale nakonec podnik, který se jel v sobotu 15. září na okruhu Lausitzring, „jen“z úcty pozměnil jméno na American Memorial 2001.
Blížila se půl čtvrtá odpoledne, závod se blížil k finiši, Zanardi vedl. Zbývalo 13 kol. On ještě zamířil do boxů nabrat palivo, a když odsud bez zbytečného zdržení odjížděl, v hlavě mu blesklo: „Dnes vyhraješ.“
Měl pravdu. Jen místo zlatého poháru to byla jeho výhra nad smrtí.
Zanardi totiž při výjezdu nejspíš najel na olejovou skvrnu, dostal smyk a roztočil se. V tu chvíli se vyřítil Kanaďan Alex Tagliani a v rychlosti 320 km/h Zanardiho vůz „rozpáral“. Když se k němu po 45 vteřinách jako první dostal lékař Terry Trammell, viděl jen crčící krev ze zbytku jeho nohou. A napadlo ho říct jen jediné: „A kur..“.
Steve Olvey, šéf lékařů CART, zase popisoval: „Síla nárazu byla tak strašná, že Alexovi nohy prostě vybuchly. Bylo to téměř identické, jako když voják stoupne na minu.“
Další ze záchranářů pro změnu vzpomínali na Zanardiho šedé, skelné oči, které značily, že umírá.
Doktor Trammell dělal na dráze, co mohl. První nohu se mu podařilo zaškrtit a zbrzdit krvácení, u druhé to dlouho nešlo. Až jednomu z asistentů sebral pásek a na pár minut proudy krve zastavil.
Sanitkou pak Zanardiho odvezli k helikoptéře, kde rozhodli, že se poletí na nejlepší berlínskou kliniku. Zanardimu se ve vrtulníku třikrát zastavilo srdce, postupně ztratil čtyři litry krve a hodinu po nehodě, když přistáli, byl jeho tlak 60 na nula. A i kaplan už mu dával poslední pomazání.
„Asi to bylo se mnou vážné, když mi kněz dal poslední pomazání motorovým olejem,“žertoval později. Ano, z nejhoršího se dostal. V Berlíně podstoupil tříhodinovou operaci, přišel o obě nohy, následně byl tři dny v umělém kómatu. I tehdy panovaly obavy o stav jeho mozku, které se po probuzení rozplynuly. „Lékaři dokázali zázrak. Děkuji jim.“
Měl vedle sebe manželku, syna a vyprávěl, že právě kvůli nim chce zase žít naplno. Postupně sílil, cítil se lépe a měl velké přání: znovu si posadit malého synka na ramena.
Po půlroce od nehody to dokázal. Další rok nato už seděl v závodním autě na osudovém Lausitzringu a obkroužil 13 kol, která mu tehdy v září 2001 zbývala do cíle.
Zanedlouho se ke skutečnému závodění vrátil, jezdil mistrovství světa cestovních vozů a v srpnu 2005 v německém Oscherslebenu vyhrál svůj první závod „v novém životě“. Symbolicky jen 100 kilometrů od místa těžké nehody. „Však je to také vítězství na domácí trati, vždyť po tolika transfuzích mám v sobě většinu německé krve,“říkal se svou oblíbenou ironií. Jindy zase vyprávěl, jaké jsou výhody protetických nohou. Prý si může zvolit, jak vysoký bude, nemusí prát ponožky, a když si jednu nohu zlomí, místo sádry a rentgenu postačí šroubovák. A kdyby na to přišlo, dá se noha sundat, otočit a je z ní rázem výborný stolek na kávu.
„Když to dokázal on, já taky“
Zároveň Zanardi zůstal dříč. V roce 2006 jel na handbiku maraton v New Yorku a hned skončil čtvrtý. Uvědomil si, že tady je jeho nová cesta: trénoval, makal, až na paralympiádách v Londýně a Riu získal čtyři zlaté medaile! Jenže taky byl smutný z toho, že teď bude muset hledat novou sportovní náplň, která ho požene vpřed.
Stal se jí triatlonový Ironman. „Chci motivovat lidi. Řeknou si: Když to dokázal tenhle chlap, tak já taky. Zároveň si vybavím, co mi říkal táta, když jsem byl mladý: Ber každý den jako příležitost něčeho dosáhnout,“vyprávěl před lety.
Snad tu příležitost bude ještě mít.