Sparta věří: Tentokrát to vyjde!
Generál Vejvoda
Listopad 1963, Dukla – Górnik Zabrze 4:1. Pluskal? Zavinil jedinou branku, přesto nejlepší. Masopust? Podařilo se mu skloubit útok.
Kučera? Letos nejlepší výkon. Vážně zraněn na hlavě v závěru po srážce s Oslizlem.
Srpen 1976, Dukla – Slovan 5:2. Viktor? Nebyl příliš jistý. Štambachr? Bojoval, dvakrát skóroval, jen ta přihrávka.
Vízek? Pro obecenstvo dobře, účel malý.
Když se probíráte úhlednými zápisky, které si do svých sešitů v tvrdých deskách zaznamenával trenér Jaroslav Vejvoda, dotýká se vás historie. A nejen fotbalová.
Taktika na zápasy se ještě vytvářela bez magnetických tabulí. Samozřejmě bez videa, bez sestřihů soupeře, bez počítačových analýz. A stejně byl Vejvoda dokonalý, protože patřil mezi vizionáře fotbalu.
Z Dukly si odnesl celkem sedm titulů, další získal s Legií Varšava. Byl tak přísný a zásadový, že by ho současná generace těžko snášela. Jistě by hráči pod jeho diktátem chystali nějakou revoltu. „Ale na mě by si nepřišli. Kdyby neplnili, co bych po nich chtěl, prostě by nehráli,“povídal ten malý muž, když přišel pár let po revoluci na milovanou Julisku.
Dnes by oslavil 100 let.
Všecko mu padá z rukou!
Vejvodovy tréninkové deníky se kdysi ztratily. Vlastně ne, trochu jinak to bylo. Když proslulý kouč v létě 1996 zemřel, jeho manželka Emilka přivezla krabici se zápisky Rudolfu Kockovi, blízkému rodinnému příteli a dlouholetému předsedovi Dukly. Ten je uklidil kamsi do sklepa, kde čekaly drahně let.
Našli byste v nich tréninkové dávky, plány, sestavy, podrobné komentáře k zápasům. Ke všem zápasům! I nezajímavý přátelák byl pro Vejvodu důležitý, tak se klidně stalo, že mu naštváním ujel inkoust a u brankáře Netoličky stojí: „Padá mu všecko z rukou.“
S nikým se nemazlil. I legendy Masopusta, Pluskala či Nováka uměl sejmout jedovatou kritikou.
Charakteristiku jednotlivých výkonů psal krátce, stručně, rázně: „Nehoda nejde proti míči, Brumovský má výkyvy, Šafránek byl pomalý.“
Když obracíte list po listu, tak se s husí kůží na rukou vracíte se do zlatých časů Dukly. „V Dukle jsem strávil skoro celý život, ale kdybych měl vybrat jednu věc, která se mi opravdu povedla, bylo to angažování Vejvody,“vyprávěl před svou smrtí Rudolf Kocek.
Na jaře 1959 za ním vyrazil do Ostravy a představil mu, co by od něj žádal. Jenže zpátky přijel sám, nepochodil. „Mám ještě rok v Baníku a smlouvu dodržím. Je na vás, jestli počkáte,“pravil Vejvoda bez špetky úsměvu. Popravdě, docela se bál, že mu soudruzi s frčkami budou do práce mluvit, ale svému slovu nakonec dostál. Dukla počkala a on se za rok stěhoval do Prahy.
Ty jsi jako malej Jarda
Vejvoda pochvalami šetřil, spíš byl neustále ve střehu, aby měl všechno pod kontrolou. Každé ráno v osm byl na Julisce, podle něho jste si mohli seřizovat hodinky. Vysoké čelo, rázný pohled a krok generála. Však mu kvůli malé postavě a nekompromisním rozkazům přezdívali Napoleon. On jenom místo dvourohého klobouku nosil maličký.
„Pamatuju, jak jsem přijel z vojny a naši měli nějakou rodinnou oslavu, u které Vejvodovi nemohli chybět. Chtěl jsem být vtipný, něco houknul a maminka mě umravnila: Ty se chováš jako malej Jarda. Jen to dořekla, chytila se za pusu a obrátila se na Vejvodu: Promiň, Jaroušku, to nebylo na tebe. Vejvoda se plácnul do stehen a povídá: Neomlouvej se, Maruško, já přece jsem malej.“Malej, ale drsnej, dalo by se dodat lidově.
Vyrůstal na pražském Břevnově a kamarádi mu říkali Vejvodík. Jak noblesně napsal Ota Pavel v knize Dukla mezi mrakodrapy: „Uměl udržet míč ve vzduchu neuvěřitelně dlouho a nejlépe udělat hadrák. Kluci si libovali: ‚Vejvodík přinese hadrák, to bude bago.‘
Máma už neměla doma jedinou starší punčochu. Nacpal do punčochy hadry, udělal kouli, zbytek punčochy přehrnul zpátky, pak ještě jednou, dvakrát až šestkrát a konec sešil. Jak prošoupali jeden obal, nožem to ušmikli a váleli dál. Týdně hrávali třicet hodin.“
Jako útočník získal dva poválečné tituly se Spartou, ale pak musel do Vítkovic, kde s kolegou Pepi Bicanem, který se nehodil režimu, stříleli mraky gólů. Teprve v říjnu 1951 ho poprvé pozvali do reprezentace, která v Ostravě hrála přátelák proti slavným Maďarům. Jedenatřicetiletý Vejvoda, který byl o dva roky starší než trenér Musil, dal při porážce 1:2 jediný gól, ale víckrát už se v národním dresu neukázal.
Dal se na trénování. Nechme s dovolením znovu promluvit Otu Pavla: „Už v Ostravě nosil domů plné notesy příprav, podobaly se nedokončeným filmovým scénářům. Často slýchával od manželky, že si dělá víc starostí s těmi kluky než s vlastními dětmi. Po pohromě toho nikdy moc nenamluvil; rodina chodila po špičkách a dcera Eva šeptala mamince: Mami, ani nemluv, prohráli jsme.“
Jak byl přísný k sobě, byl pedant na ostatní. Výjimku dělával jen ve čtvrtek, kdy chodil s přáteli na mariáš.
Deníky a paní Emilka
„Byl to on, kdo zavedl dvoufázové tréninky. V úterý výběh do Stromovky, ve čtvrtek kolem letohrádku Hvězda. Kluci makali a vůbec je nenapadlo, že by do trenérových metod remcali,“vrací se slavný funkcionář Jícha na začátek šedesátých let. „Příteli, nezapomeňte, že základ Dukly tvořili kluci, kteří se narodili před válkou, prožili si hrůzy a uměli si vážit maličkostí. Vejvodovy příkazy brali s pokorou a pak z toho dlouhé roky těžili.“
Při první fázi v Dukle získal pět titulů a čtyřikrát ovládl prestižní Americký pohár. Pečlivě si u toho vedl deníky, které vyplňoval po večerech nebo při dlouhých cestách na zápasy. „O chod celé domácnosti u Vejvodů se v Bubenečské ulici starala paní Emilka, protože pan Trenér zasvětil život fotbalu. On už v červenci věděl, co bude v lednu,“pokračuje pamětník Jícha.
Před sezonou si Vejvoda své hráče zvážil a změřil, přesně věděl, kde kdo bydlí, kolik má dětí nebo jakou má v armádním klubu hodnost. On byl paradoxně civilní zaměstnanec, tehdy takzvaný občanský pracovník vojenské správy. „Nakonec se Vejvodovy deníky dostaly k nám na Duklu. Paní Emilka to zařídila,“přidává majitel klubu Bohumil Paukner, který jako jediný má klíče od skříně s relikviemi.
V roce 2015 se mu ozvala Legie Varšava, že by měla o Vejvodovy zápisky eminentní zájem. Pauknerovi a trenérově dceři zaplatili letenky, ubytování v pětihvězdičkovém hotelu a následoval slavnostní předávací ceremoniál.
„Pan Vejvoda má v klubovém muzeu Legie samostatnou vitrínu a dodnes ho považují za největší trenérskou ikonu,“říká pyšně Paukner.
Do Legie si Vejvoda odskočil, aby nabral energii. Zkušené osobnosti Dukly mu krapet zestárly a také on cítil, že potřebuje změnu. A tak to bylo ještě dvakrát: Dukla, Legie, Dukla. To už byla na Julisce úplně jiná generace. S Vízkem, Nehodou, Macelou, Štambachrem. I s nimi vyhrál tituly 1977 a 1979.
O rok později, 30. června, těsně před olympiádou v Moskvě, oznámil ten velký malý muž: „Končím.“