Rozhovor: Tvrdohlavá Vondráčková
Po intimním šansonově laděném albu Dávno vím svý přichází Helena Vondráčková s energicky a živě znějící deskou Tvrdohlavá.
Paradoxně díky koronaviru je tohle album vypiplané, měli jsme na jeho přípravu dost času, pochvaluje si zpěvačka výsledek.
Tvrdohlavá je docela razantní název alba. Dá se říct, že se vztahuje na vás?
Původní název byl jiný. Společně s producentem Kájou Maříkem jsme přišli s titulem Dívčí žena, což mě vystihuje možná lépe. Nicméně z obchodního hlediska, proč to nepřiznat, zněl možná až moc „umělecky“. Takže jsme ho nakonec změnili na Tvrdohlavá. Ono mi to vlastně taky přináleží, trochu tvrdohlavá jsem. Někdy, když je potřeba.
Jste nebo byla jste tvrdohlavá i při přípravě tohoto alba?
Lepší slovo by možná bylo „zásadová“. Když o něco jde, stojím si zatím a neuhnu. Pokud jsem přesvědčená, že mám pravdu.
Zmínila jste producenta Káju Maříka, kdo další se na nových písničkách podílel?
Vašo Patejdl, Ondřej Soukup, Lucia Šoralová, Václav Noid Bárta či Lešek Wronka. Je tam i jedno relativně nové jméno – Jakub Lenz. Napsal písničku, která se mi hned na první poslech zalíbila, a jsem ráda, že je tam i zástupce mladé generace.
Při takovém množství skladatelů a textařů občas hrozí riziko, že bude výsledek rozháraný a nesourodý.
To byl právě úkol Káji Maříka, aby se to nestalo a aby deska držela pohromadě, což se myslím podařilo. Pracovala jsem s ním poprvé, ale okamžitě jsme si sedli jak po hudební, tak i lidské stránce. Ještě bych chtěla zmínit texty. Psali je Jan Krůta, Gábina Osvaldová, Petr Šiška či Tomáš Belko. Jsem velmi šťastná, že obsahují názory a výpovědi, s kterými se ztotožňuji. Jsou krásné, básnické, zádumčivé, ale i legrační, zábavné. Jde o široké spektrum nálad. A jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Takže díky všem omezením ohledně koronaviru jsme měli čas desku dotáhnout do nejmenších detailů, pohrát si s ní. Z mého pohledu tam není žádná vata. Dokonce se nám nahromadilo tolik písniček, že jsme některé ani nepoužili. Jinak by to už muselo být dvojalbum.
Výběr spolupracovníků a celková dramaturgie desky byla na vás?
Ano. Oslovovala jsem autory, vybírala jsem si textaře. Na albu jsme začali pracovat už za dob korony, takže se většina věcí řešila online. A ještě bych chtěla zmínit důležitou věc. Kája Mařík, který mimochodem sám napsal několik krásných písniček, měl představu, že album nahraje skutečně funkční živá kapela. Zkrátka, že to nebude práce počítačů, syntezátorů a dalších mašinek. To mě utvrdilo v tom, že výsledek bude znít čerstvě a energicky.
Na albu jsou dva duety, s Olgou Lounovou a operní zpěvačkou Vandou Šípovou. Proč právě ona?
S nápadem oslovit Vandu Šípovou přišel Kája Mařík. Prohlásila, že by prý pro ni byla čest si se mnou zazpívat, což mě samozřejmě potěšilo. Tak vznikla písnička Koala, kde využívá nejen operní rejstřík, ale zpívá i „normálním“hlasem.
Písnička Ženská pomsta se váže ke stejnojmenné filmové komedii, která míří do kin. Jak došlo k tomuhle propojení?
Tohle byla úplně první nová věc, kterou jsme natočili, ještě před samotným nahráváním alba. Petr Šiška věděl, že připravuju desku a přišel s tím, že bychom mohli udělat skladbu pro film. Líbila se mi, ale když jsme začali natáčet věci na desku, říkala jsem si, že by se spíš hodila jako bonusová záležitost. Je přece jen víc spjatá s filmem než s ostatními písněmi na albu.
Vaše kariéra je s filmem úzce propojená stačí zmínit třeba Šíleně smutnou princeznu. Viděla jste v poslední době něco, co by vás nějakým způsobem dostalo?
Nic nového ne... Přiznám se, že jsem teď koukala na Vinnetoua, celou sérii, kterou dávali v televizi. A znovu jsem obrečela jeho smrt. Mám k těm filmům osobní vztah, když se tady otevíralo muzeum voskových figurín, byla jsem jednou z prvních oslovených. Letěla jsem do Paříže, kde mi oskenovali celé tělo, ukázali nám výrobnu, všechno. Bylo to ohromně zajímavé. Vyvrcholením bylo, že když jsem stála u své busty, kde mi nějaká paní upravovala nos, najednou někdo zaklepal, otevřely se dveře a vešel Pierre Brice se svou voskovou hlavou, kterou položil vedle mé.