Stavební zákon pejska a kočičky

Po letech debat je konečně na stole vládní verze nového stavebního zákona, potřebného jako máloco jiného. Vymýšlení nejlepšího způsobu, jak v Česku urychlit stavby, bohužel zastínil spor o instituce.

Nový stavební zákon, který v pondělí ve vládě prosadila ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová, vzbuzuje kontroverze na všech stranách. Má s ním problém skoro každý – hospodářská komora, investoři a stavebníci na straně jedné, obce a kraje, památkáři a ochránci životního prostředí na straně druhé. Přitom to měla být především technická právní norma, pro kterou by se měla hledat podpora všude bez ohledu na stranickou příslušnost, především na obcích a krajích, kde se výstavba bude realizovat.

Teď je však z tohoto zákona politikum se vším všudy. Vláda jeho poslední verzi nakonec schválila a poslala do Sněmovny. Ani Jan Hamáček, ač jeho ministerstvo vnitra mělo zásadní připomínky, nebyl nakonec proti, věří, že si s tím nakonec poslanci nějak poradí. Totéž očekávání má i prezident Hospodářské komory ČR Vladimír Dlouhý, a tak se očekává politický střet o konečnou podobu v parlamentu.

Už teď se připravují nejrůznější komplexní či dílčí pozměňovací návrhy, takové či onaké – a co z toho může vyjít jako výsledek, dokáže předvídat každý, kdo četl pohádku Josefa Čapka o tom, jak pejsek s kočičkou pekli dort. Bolení břicha však z toho budou mít bohužel především stavebníci, obce a kraje.

Zrychlit chtějí všichni

Nikdo přitom od samého začátku nepochyboval o tom, že nový stavební zákon všichni potřebujeme, a kraje i obce to cítí možná více než samotné ministerstvo pro místní rozvoj. Konečné znění přináší některé nesporně pozitivní prvky. Třeba zavedení apelačního principu – tedy povinnosti nadřízeného orgánu rozhodnout ve věci, nejen rušit napadené rozhodnutí a věc vracet (tzv. instanční ping-pong). Zavádí také digitalizaci stavební agendy, ruší dualitu územního a stavebního řízení, větší vymahatelnost dodržování lhůt.

Měl by proto stavební řízení zásadně zrychlit, což všichni chtějí a podporují. Tím spíše je škoda, že místo diskusí o úpravě, zjednodušení a urychlení procesu stavebního řízení, se kterým všichni souhlasí, je středobodem zájmu spíše spor o instituce.

Jde o to, že se ministerstvo rozhodlo vyřešit dlouholetý problém komplikovanosti a délky stavebního řízení tím, že vymyslí nový úřad – Nejvyšší stavební úřad a jeho soustavu v území, a to zcela mimo existující spojený model výkonu veřejné správy (státní správa plus samospráva). Velmi nešťastný nápad!

Proč takováto institucionální změna, která vyvolala odpor obcí a krajů, na jejichž katastru se přece bude budoucí stavební činnost realizovat? Nelze přece takto pokoutně likvidovat spojený model veřejné správy, který v České republice funguje od roku 2003, a domnívat se, že nový úřad všechno vyřeší tím, že se do něj překlopí stávající úředníci stavebních úřadů na obcích. Navíc každý rozumný starosta si ty kvalitnější úředníky na svém úřadě ponechá a do nového úřadu pustí jen ty méně kvalitní. Nový úřad nebude znamenat novou a lepší kvalitu rozhodování, spíše naopak.

Raději začít znovu

Ministerstvo (na nátlak premiéra) nakonec rozumně, ale jenom částečně ustoupilo s tím, že stavební úřady na větších obcích zůstanou zachovány. Spojený model veřejné správy však má smysl jen tehdy, když bude zachován jako dvoustupňový, což znamená zachování stavebních úřadů i na krajích. Nic proti vzniku nového ústředního orgánu státní správy – Nejvyššího stavebního úřadu, ten však budiž především nadřízeným a metodickým orgánem všech stavebních úřadů. Navíc se může věnovat zvlášť významným a objektivně složitým stavbám, proč ne.

Otázka urychlení stavebního řízení je však především věcí nastavení procesních postupů, které to zajistí, nikoliv polovičatým zrušením spojeného modelu veřejné správy. Jestli chce paní ministryně hledat shodu, když podle jejích slov „není čas na hádky o stavební zákon“, měli bychom se místo zbytečných institucionálních změn a rušení spojeného modelu veřejné správy společně věnovat procesním otázkám nového zákona, aby se naplnil jeho hlavní, ambiciózní cíl – urychlit a zjednodušit stavební řízení.

K tomu však za současné situace vede asi už jen jediná reálná cesta: i v této fázi ještě stáhnout návrh zákona z legislativního procesu, anebo ho ve Sněmovně zamítnout a připravit (tentokrát již za účasti odborníků i z obcí a krajů) návrh nový. Takový, který už nevyvolá tisíce připomínek a naplní svůj hlavní cíl, nikoliv že bude vyvolávat věcné rozpory a politické konflikty. To si nový stavební zákon prostě nezaslouží, i když za jeho lepší než současné znění asi nepůjdou lidé demonstrovat na Letenskou pláň. Možná bohužel…

Za lepší znění stavebního zákona asi lidé nepůjdou demonstrovat na Letnou. Možná bohužel…