Pokračování kulturní války?

Pojem „kulturní válka“jsem vtěsnal do titulku možná trochu násilně. Osobně si nemyslím, že by tenhle západní fenomén nějak dramaticky zuřil v české kotlině, přestože odrazy anglosaského obrazoboreckého šílenství jsme v poněkud svérázné postkomunistické obdobě zažili během strhávání sochy maršála Koněva i u nás.

Stačí ale překročit česko-německou hranici a výstřely nejviditelnějšího společenského a politického konfliktu posledních let můžeme zaslechnout v plné intenzitě. Taky vás zarazil záměr německých organizátorů filmového Berlinale, kteří se pro příští rok rozhodli ocenění pro nejlepší herečku a herce nahradit jedinou neutrální cenou za nejlepší herecký výkon? Týká se to hlavních i vedlejších rolí. Spořílci se radují, zkrátí se slavnostní ceremoniál, ušetří se za sošky rozkošných medvídků, třeba se konečně ceny dočká transžena, transmuž či nonbinární bytost.

Nad záměrem berlínských organizátorů mi zůstává rozum stát. Nechápu ho, nerozumím mu, pokouším se ho vstřebat, ale prostě to nejde. Respektuji, že si pořadatelé prestižní akce mohou dělat cokoliv, máme svobodu. Ale stejně bych kroutil hlavou, kdyby se organizátoři tenisového US Open rozhodli sloučit ženské a mužské pavouky.

Představte si to: japonská ranařka Naomi Ósakaová (rozhněvaná černá žena s haitsko-japonskými předky, která v reakci na postřelení Afroameričana Jacoba Blakea hrozila, že nenastoupí) by se mohla v prvním kole utkat se srbským fenoménem Novakem Djokovičem! To by byla bitva, nemyslíte? Byla, ale hodně nerovná, krátká a pro ženskou zástupkyni hodně ponižující.

Souboje pohlaví už jsme tu kdysi měli a z jednoho z nich dokonce žena vzešla vítězně. V roce 1973 tehdejší hvězda na vrcholu kariéry Billie Jean Kingová porazila netrénovaného pětapadesátiletého tenisového veterána Bobbyho Riggse. Ostatní rovnocenné souboje skončily pro sportovkyně (dámy prominou) fiaskem.

Ženy do politiky

Jsem si vědom toho, že srovnávat fyzické kvality s kvalitami duchovními, s talentem či umem, případně sport s kulturou není možné. Řada psychologů, biologů či lidí z praxe vám však potvrdí, že většina žen jedná či přemýšlí v konkrétních situacích jinak než muži. Jejich společenská role je specifická, výjimečná. Nikdo jim neupírá (alespoň v Evropě) rovná práva před zákonem. Osobně se mi hnusí, když za stejnou práci dostává žena nižší plat. Byl bych štěstím bez sebe, kdyby elitní mužské kluby v politických stranách respektovaly genderovou vyváženost a nebály se pustit leckdy racionálněji uvažující ženy ke stranickému žezlu.

Ovšem popírat specifika ženského herectví mi přijde hloupé. Cožpak by Robert Redford zvládl roli britské premiérky Margaret Thatcherové lépe než geniální Meryl Streepová? Ženy v hereckém světě dlouho volaly po rovném zacházení. O své místo dlouho bojovaly, praly se s posměchem.

A teď si představte, že tři roky po sobě zazáří na Berlinale v hlavní herecké kategorii muž. Nebudou to ženy vnímat jako diskriminaci? A naopak, když hned příští rok uspějí ženy? Nebude jejich ocenění veřejnost chápat jako politické gesto a nebudou rejpalové hledat mezi soutěžními snímky srovnatelně dobrý mužský herecký výkon?

Ve výsledku to jen vykope další zákop v prohlubující se kulturní válce, rozdělující už tak rozdělenou společnost. Elity budou ještě progresivnější, jejich kritikové ještě agresivnější. Přitom by občas stačilo opustit ideová dogmata a přiznat si, že rozumná tradice nemusí vždy znamenat tragédii a že zběsilý pokrok nás může dohnat ke katastrofě.