Buď chytrý! Píle je víc než talent
Srážky, stres, stesk. A žádné WC. Výcvik Romana Poláka v NHL.
Skončil Martin Erat, extraligu opustili i Jaromír Jágr nebo Tomáš Plekanec. Přesto za tři týdny na jejím startu nebude chybět borec, který v NHL odsloužil přes 800 zápasů. „Vytěžil jsem z kariéry víc než maximum,“poví Roman Polák.
Nikdy nebyl hvězda, po jejíž akci by vám spadla brada. Ani si na ni nehraje. Srazit se, vybojovat puk, okamžitě ho předat spoluhráči a mazat na střídačku. Díky tomu se Polák v NHL udržel 14 sezon. A klidně v ní mohl válčit i teď. Jenže zatímco si Dallas po restartu soutěže klestí cestu ke Stanley Cupu, on se v koronavirové pauze dobrovolně klidil do Ostravy. „Odloučení od rodiny bych nezvládl,“říká čtyřiatřicetiletá posila Vítkovic. „Raději budu doma a hrát za klub, který mám za rohem.“
Vážně se vám přes léto po NHL ani jednou nezastesklo?
Vůbec! Zatím je vše takové, jak jsem si představoval. Naopak cítím, že jsem se rozhodl správně. Jsem rodinný typ a nelíbily se mi ani podmínky. Fakt by mě to nebavilo.
S tím jste se ostatně trochu pral už poslední roky, že?
Vyhoření je silné slovo, ale někdy jsem se v NHL přistihl na střídačce, že se mi honilo hlavou: Co tady dělám? Teď věřím, že se to změní. Doma najdu chuť, budu blízko kamarádům a rodině.
Co ubíjí hráče v NHL?
Nejvíc asi stres. S ním mi rodina a děti moc pomáhaly. Když jste sám nebo jen s manželkou, zůstanete po nepovedeném zápase podrážděný a vezete si to i další dny. Ale dítěti je jedno, jestli máte za sebou špatný zápas. Chce si hrát, dobíjí vám energii. V Americe je odloučení daleko horší. Týden jste doma, týden pryč. Děti mezitím začnou chodit do školy, necítíte se komfortně a pochopíte, že máte jiné priority.
Budete mít víc času, abyste třeba ze synka vychoval hokejistu?
Nechtěl jsem, ale on se pro hokej bohužel rozhodl. Přemlouval jsem ho, ať zkusí raději fotbal. Venku je hezky, sluníčko, klobása, pivo, jenže my už teď na zimácích trávíme i neděle. Zatím to zvládá žena, já tam zatím moc nemusím. Nejsem z toho moc nadšený, ale aspoň má syn z hokeje radost. Byla by chyba, kdybych ho nepodporoval.
Zase potěší, že chce být jako táta.
Asi jo, baví ho to. Čekal jsem, že začne bruslit, nepůjde mu to a rozmyslí si to. Jenže hned napoprvé vydržel na ledě hodinu a chtěl pokračovat. Nějaké geny tam budou.
Okoukal synek něco v NHL?
Moc ne. Domácí zápasy nám začínaly v 19.30 a děti už měly vlastní program – spánek, školka, škola. Maximálně dorazily, když se hrálo odpoledne nebo když jsme měli týmovou akci na ledě. Ani manželka moc nechodívala na hokej a věnovala se dětem. Zápas stejně skončil ve 22.30, domů jste se dostal nejdřív v jedenáct a v 7.40 ráno měly děti být nastoupené ve škole nebo školce, to moc nedávalo smysl.
Ptám se proto, že jsem si vybavil, že kdysi váš bývalý spoluhráč ze St. Louis Petr Čajánek líčil, jak Keith Tkachuk vodil synky do kabiny. A oba teď hrají NHL.
Jo, brával je na tréninky, po kterých s nimi blbnul. Pamatuju si, že jsme si i my s nimi stříleli. Pak je docela zvláštní, když proti nim nastoupíte v NHL. To jsem si uvědomoval, jestli nejsem fakt starej, když už hraju s děckama svých bývalých spoluhráčů.
Blesklo vám to přímo na ledě?
Zrovna s Matthewem Tkachukem jsme na sebe měli pár narážek. Hrál v naší konferenci za Calgary, je trošku provokatér. Pořvávali jsme na sebe, přitom si ho pamatuju jako malýho kluka.
Připomínal jste mu to?
Většinou pokřikujete blbosti, ani bych je nezmiňoval. Ale třeba prohodíte, že by se jeho otec za něj určitě styděl. (usměje se)
Co vám ještě utkvělo z let v NHL?
Nechtěl bych, aby vyznělo, že jsem tam nějak trpěl. Jsou to krásné zkušenosti, parádní hokej. Ale s manželkou to máme na Ostravsku rádi, i když je to trošku zvláštní region. Třeba se tady moc neodpouští úspěch, ale vždycky jsme si říkali, že tady chceme vychovávat děti. Doteď to měly rozlítané, dcera by třeba teď v Americe nastupovala do třetí třídy, a čím později bychom se vraceli, tím by to bylo těžší, čekaly by ji rozdílové zkoušky.
Jakou vlastnost si přejete, aby děti v Ostravě pochytily?
Průbojnost. Když ji máte, ve světě se neztratíte. Někdo může být chytrý, ale nedokáže to prodat a těžko se uchytí. Anglicky bych to nazval street smart.
Neztratit se v běžném životě?
Přesně. Orientovat se v něm. Pak jde o to být odolný, dokázat se zvednout po neúspěchu.
To vám pomáhalo v kariéře?
Někdy ano, někdy ne. Každou vlastnost můžete nějak natrénovat nebo aspoň na ní pracovat. Člověk si musí uvědomit, proč je v týmu a co mu pomůže, aby se v něm udržel. Často jsme se o tom s klukama v NHL bavili.
Všichni v juniorce hráli v prvních dvou lajnách, posílali je na přesilovky i oslabení. Ale najednou se dostanou do NHL, kde na ně zbude třetí nebo čtvrtá lajna. Kdybych já třeba víc pracoval na kontrole hole a hře s pukem, možná bych se někdy vešel do druhé přesilovky, někdy zase ne. Proč tedy nerozvíjet něco, co mi zaručí místo v NHL?
Byl jsem tvrdý, hrál jednoduše a jednoduše rozehrával. Vletěl jsem do rohu, někoho přetlačil, vybojoval puk a posunul ho spoluhráči. Díky tomu jsme nezůstávali v obranném pásmu. Věděl jsem, že když v tom budu excelovat, budu mít jisté místo. Kdybych pracoval na něčem jiném, ze špatné dovednosti bych maximálně udělal průměrnou.
Neurazíte se, když řeknu, že jste v NHL patřil k vymírajícímu druhu obránců?
Vůbec ne. Pokud jste platný a tým vás chce, nenapadne vás to. Před minulou sezonou jsem podepsal v Dallasu, vypadlo několik kluků a já dokázal odehrát přes 22 minut za zápas. S trenérem jsem si dělal i srandu, že jsem v NHL jediný hráč, co si stěžoval, že hraje až moc.
Vážně?
Cítil jsem, že do dvaceti minut odvedu maximum. Čím víc hraju, tím se zvyšovala šance, že někde neudělám brzdu, ale jen oblouček, propadnu, přestanu být platný. Ale někdy jsem zvládal i 28 minut, býval jsem i v kladných hodnotách a pořád dokazoval, že do NHL patřím.
Přitom soutěž se proměnila.
Strašně! Ve dvaceti jsem z Vítkovic přišel do Ameriky, kde mě považovali za obránce, který výborně bruslí. Ale za pět let se to šíleně změnilo, teď tam navíc přibyly rakety a fakt moc nechápu, jak se tihle kluci vychovávají. Říkal jsem si, že jsem to období dobře stihl a zvládl toho dost, nad své očekávání. Kdyby mi někdo v osmnácti řekl, že v NHL zvládnu 14 let a víc než 800 zápasů, asi bych mu nevěřil. Dostanete se k tomu pílí, která je v určitých fázích důležitější než talent. Já jsem příklad, že díky pracovitosti jsem zůstal dlouho v NHL.
Co jste se učil od jiných?
Když jsem se v St. Louis dostal do týmu, sledoval jsem maličkosti u spoluhráčů. Razanci a tvrdost v soubojích jsem chtěl mít jako Barret Jackman. Erik Brewer měl zase na holi neskutečnou pohodu, nespěchal a rozehrával v pravou chvíli. Jay McKee skvěle blokoval střely, od čehož se ovšem trochu upustilo. Zblokoval jich dost, ale zároveň si za sezonu připsal asi deset gólů, kdy si to sám ztečoval do víka.
Vnímáte, že se role obrací a ti mladší chtějí být jako Polák?
Myslím, že by raději chtěli být úplně někým jiným (směje se). Ale jo, cítím, že bych mladým měl co předat. Je to týmový sport, což jim chci ukázat. Všichni nemůžou mít všechno, všichni nebudou na ledě, všichni nebudou hrát přesilovky a dávat góly.
Poslouchají junáci z Vítkovic?
Jsou tady šikovní kluci. Ale pozoruju, že jsou už jinak vychovaní než my. Jako mladý jsem mezi starými nemohl říct půl slova. K tomu mám dobrou historku.
Sem s ní.
V St. Louis už jsem hrál druhý rok a bylo zvykem, že starší kluci zabírali zadní část letadla, kde hráli karty. Proto se tam nedalo projít, a když jsem chtěl na záchod, seřvali mě, co tam dělám a ať mažu na záchod dopředu. Ale tam zase seděli trenéři. Těch jsem se bál, že si mě po cestě rovnou zavolají na videoporadu a budou se mnou rozebírat, jak jsem hrál. Takže jsem se před dlouhým letem vyčural a pak jsem to raději držel.
Někdy jsem se v NHL přistihl, že se mi honilo hlavou: Co tady dělám?
Dnes to chodí jinak?
Jako mladí jsme takových věcí poznali spoustu a vlastně to byla automatika. Teď mi přijde, že si mladí leccos prosadí. No jo, takový je vývoj, je to dáno i rodiči.
Sledujete vůbec Dallas, jak si vede? Co tedy máte teď za výzvu?
Přiznám se, že moc ne. Hraje v době, kdy už dávno spím. Jak se probudím, kouknu na výsledky. Ještě jsem byl s klukama ve skupině na WhatsAppu, ale teď se tam nějakou dobu nic nedělo. Nevím, jestli mě z ní nevyprali nebo se mi jen nevybil americký mobil. (usměje se)
Možná byste play off měl sledovat víc. Vždyť z vás stále ještě může být vítěz Stanley Cupu.
Nebyl bych, protože bych neměl v play off odehraný zápas.
Kdepak. Podmínkou je mít jeden start ve finálové sérii nebo odehrát alespoň polovinu základní části, což splňujete.
No to je vlastně možné. Ale nelpím na tom a Stanley Cup bych si určitě nepřivlastňoval, kdyby ho Dallas vyhrál.
Ať se daří týmu a má to jen stoupající tendenci. Hokej je nahoru dolů, ale rád bych, aby těch momentů dole bylo co nejmíň.
Tušíte, jak extraliga přijme tvrdého hocha z NHL?
To nevím. Už tu byli hráči, kteří uměli tvrdit muziku, a pořád tu jsou. Věřím, že to nebude nic šíleného, zapadnu. A bude to dobrý!