Sport je rukojmí. Ale čí?
Úskalí dění v USA: ze sportu bez sportování zbude jen prázdno, které brzy zaplní něco jiného.
Vroce 2020 se asi může stát opravdu cokoli, a tak se sport v USA po měsících nářků, že nemůže lidem rozdávat radost v těžkých dobách, nyní sám dobrovolně zastavil. Basketbalisté, tenisté či baseballisté už mají dost rasismu a násilí v zemi, proto přestali hrát.
Ve válce prý mlčí múzy a oni tažení za všeobecnou spravedlnost patrně jako válku vidí. Hráči Milwaukee Bucks vyhlásili bojkot, v NBA se k nim přidaly další celky. Naomi Ósakaová odstoupila z turnaje v New Yorku a ten na čtvrtek zrušil svůj program (a pak se Ósakaová vrátila, prý po domluvě s organizátory a WTA, takže asi šlo jen o úlek dočasný). Přidal se baseball i fotbalová MLS a přesně v tom je problém: seznam uvědomělých tweetů a burcujících výroků je nekonečně dlouhý – a otázkou je, zda něčemu pomáhá ho neustále rozšiřovat.
Nikdo normální v 21. století neupírá jiným právo na vyjádření názorů a postojů. Což však přece neznamená, že je pak nelze rozporovat.
Začíná doba bojkotová?
Hvězdy NBA, zvažující i ukončení sezony, se dostaly na samou hranu mezi využíváním a zneužíváním vlivu, pokud už nebyla překročena. Ano, status vrcholových sportovců je unikátní: nejde ani o majitele, ani o akcionáře (byť se třeba v NHL částečně podílejí na zisku), zároveň ani o klasické zaměstnance. Jsou klíčovými postavami; sebelepšího ajťáka nějak nahradíte, takový LeBron James je unikát. Zároveň však soutěže nevydělávají jen a pouze díky nim. Infrastruktura, organizace, vyjednávání televizních práv, marketing… To přece nevyřeší ani největší ikony.
Sport je integrální součástí společnosti, nelze jej chirurgicky oddělit od dění okolo. Určité ploty – aspoň podle autora – by však zůstat stát měly, třeba ten základní. Že se vůbec odehrají nějaké zápasy.
A takhle to dnes chodí: ignorujeme spletitý koloběh příčin a následků a vyzobneme si z něj podle potřeby jen to, co se hodí. Nikdo z aktérů by současného vlivu nedosáhl bez toho, aniž by nejprve uspěl jako sportovec. Stávajícím personám tato síla zůstane, zároveň jednají krátkozrace, protože jejich nástupci by v éře nekonečných bojkotů nemohli nikdy dorůst.
Sport je najednou rukojmím. Nejen rasismu, i sebe samotného.
Je-li stávka kolektivní smlouvou NBA zapovězena, co teď? Přijdou extrémní pokuty či vyloučení ze soutěže? Zatím vidíme přikyvování hlavou, slyšíme potlesk a ještě radikálnější scénáře. Pokud projde takový precedens, co se smí příště? Zastaví se liga po znovuzvolení Donalda Trumpa? Budou palubovky prázdné, neboť nejvlivnějším basketbalistům přijde k nesnesení změna klimatu? Nebo cokoli úplně jiného, což je největší slabina dnešních bojovníků: neuvědomují si prostý fakt, že pokud lze ve jménu jakéhokoli názoru akceptovat pomalu jakékoli metody, mohou se rychle ocitnout na „špatné“straně a stejná guerilla bude použita proti nim.
A další slabina: chtějí-li nové bojkoty a tisíce statusů upozornit na problém, buší vší silou do otevřených vrat. Zvlášť ve dnech, kdy se pomalu bojíte otevřít ledničku, abyste v ní nenašli něco o Black Lives Matter.
A co uděláte za rok?
Zároveň – a to je třeba zdůraznit – to rozhodně neznamená, že by aktivita neměla cenu. Naopak! Zmíněný LeBron James a řada dalších pomáhají pomocí fungujících a úctyhodných nadací, stipendií. Snaží se nekřičet, ale měnit. V angličtině to zní líp: Od protestu k progresu.
Což koresponduje třeba s tím, jak svůj postoj pro web NHL nedávno líčila Kim Davisová, viceprezidentka soutěže pro společensky prospěšné projekty a růstové iniciativy. „Emoční dopady všech slov, tweetů a videí jsou fajn a lidé se díky tomu cítí dobře. Ale mně záleží na činech, které budou následovat. Těm budu věnovat pozornost. Jestliže teď říkáte Black Lives Matter, je to dobře. Ale co budete dělat za dva týdny, za dva měsíce nebo dokonce za dva roky, aby se věci změnily? Co můžeme udělat jako sport? To je z mého pohledu nejdůležitější,“napsala.
Protesty zuří dál. Bez progresu. Ten totiž bořením nevznikne.
NHL se k bojkotu ve středu nepřipojila, zároveň ho veřejně podpořila. Zápasy odložila až ve čtvrtek. Je to alibistické i pragmatické zároveň. A tím symbolické: aktuální dění nemá jasné vítěze a jasné poražené, škála je pestrá a nečitelná. Jenže dokud potrvá nátlak určité části společnosti na to, že jste buď pro, nebo proti, a nic mezi tím neexistuje, stejně se žádný problém nevyřeší k přijatelnému konsenzu.
Nejnovější vzepětí v USA proto začíná připomínat hasiče, kteří odmítají vyjíždět k požárům, nikoli však kvůli nízkým platům či děravým hadicím, nýbrž pro smutek a vztek ze stavu veškerenstva. Možná se nad jejich postojem zamyslíte, ale hlavně začnete rychle řešit, kým jejich roli ve společnosti nahradit.
A tak sportu bez sportování hrozí, že svůj vybudovaný vliv dobrovolně zahodí a stane se ničím, promění se v prázdnotu. A tu brzy vyplní něco jiného.