Matka v roli únoskyně dětí

Rozšířil se nám tady takový nešvar – se začátkem nového školního roku matky unášejí své děti někam daleko od jejich otců. I když taková hanebnost už dnes nemá šanci na úspěch.

Končí prázdniny a děti se vracejí z táborů a z letních dobrodružství. Některé se ale nevrátí domů. Matky je totiž odstěhují jinam, protože se rozhodly už nežít s otci. Děti stěhují tajně, rychle, zákeřně a bez oznámení. Přihlásí je do nové školy, zaplatí jim nové kroužky a doufají, že se té nehoráznosti otcové nepostaví. Vědí ty hanebné ženy, že se to nesmí?

Proč tak činí? Ze msty, z nenávisti, aby se zbavily otravného otce, z momentálního rozhodnutí anebo z nevědomosti. Proto uspořádala koncem srpna Česká advokátní komora sympozium nazvané Vnitrostátní únosy, aby vymyslela, jak by se měly vnitrostátní únosy řešit a jak zvýšit informovanost těch, kdo nikdy neslyšeli o rodičovské odpovědnosti.

Rozpadlo se vám manželství nebo vztah? Zamilovala jste se do pána, který bydlí na druhém konci republiky? Chcete vzít práci za hranicemi? A máte dítě? Nebo je plánujete? Pak si ty sobecké kroky pěkně rozmyslete. Dnes totiž žádný z rodičů nesmí jednostranně rozhodnout o dítěti. Je přitom lhostejné, zda to děcko je ve společné, nebo ve střídavé péči, zda bylo rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho rodiče či zda o něm ještě nikdo nerozhodoval. A že to běžně vidíte kolem sebe? Pak vězte, že ty stovky matek, které sbalí své děti a odstěhují se s nimi zpátky k mamince, tak činí protiprávně a nedovoleně.

Namítnete snad, že jsem zaujatá vůči ženám. Inu, v rodině hoďte pod stůl rovnost pohlaví, protože dvě třetiny protiprávních přemístění dětí mají na svědomí právě matky. Možná tím vyvažují jinou nespravedlnost, jíž se dopouštějí otcové při majetkovém vypořádání. Ale o majetku dnes nebudeme mluvit. Zajímá nás totiž porušení rodičovské odpovědnosti, která je společná, nedělitelná a náleží stejně otcům jako matkám.

Bez dohody to nejde

Bydliště dítěte, škola, kroužky, očkování nebo cesta do zahraničí jsou podstatné záležitosti dítěte, o nichž žádná maminka ani tatínek nemohou rozhodnout samostatně. Občanský zákoník od roku 2014 požaduje, aby se oba rodiče dohodli na všem, co se jejich společného děcka týká. Teprve pokud se nedohodnou, mají se obrátit na soud, který jejich spor rozhodne.

Za zády jednoho rodiče, bez konzultace s ním, tajně a podrazácky nesmí žádný z nich dítě přestěhovat, naočkovat, přihlásit do školy nebo k trvalému pobytu. Kdo tak činí, jedná protiprávně, a každý soud, opatrovník, advokát nebo mediátor to má rodiči umět jasně vysvětlit. Z bezpráví nemůže nikdy vzniknout právo, a tak únosce nemůže očekávat, že mu soud jeho kroky schválí či posvětí.

Naopak právo zná nástroje, které únosci nařídí vrátit dítě do místa jeho obvyklého působiště, a spočítá se mu to pak v opatrovnickém řízení. Protiprávnost jednostranného přestěhování už opakovaně konstatoval i Ústavní soud, když únosci vytkl dvojí pochybení: jednak že dítě vytrhne z jeho sociálních vazeb, jednak ještě navíc druhému rodiči znemožní vychovávat vlastní dítě.

Namítnete, že právo přece nemůže nikoho blokovat, aby setrval v jednom městě, či bránit mu v jeho osobním štěstí. Jenomže

Ústavní soud už vydal řadu judikátů, které vás rychle vyvedou z vašeho přesvědčení. Dohodu jednou uzavřenou musí rodiče respektovat, což ovšem v normálním světě platí pro všechny dohody, které uzavřete. Výjimky z tohoto pravidla lze připustit zcela výjimečně, snad možná u extrémního domácího násilí, ale ani v takovém případě se matka nesmí přestěhovat do jiného kraje.

Jak se shodli účastníci zmíněného sympozia, akceptuje se opačný konec města nebo jiná ulice, respektive přestěhování do vzdálenosti 30 kilometrů.

Možná vám, milí rodiče, už došlo, že jste se početím dítěte dostali do patové situace. Jestli vám to zatím nedošlo, zapište si tu pravdu do palice. Kdo nemá zájem se dohodnout, tomu dokonce občanský zákoník hrozí, že dítě svěří druhému rodiči, protože jeho rodičovské kompetence únosem a nekomunikací klesnou. A kdo se hádá, soudí a nenávidí, za toho to vždycky odnese jeho potomek. Tedy to nejcennější, co má.

Normální je být normální

Rozchod je emocionální výbuch a pro aktéry není jednoduché své emoce udržet na uzdě a rozejít se bez karambolů. Naštěstí se dvě třetiny rodičů dohodnout umějí a kdesi ve svém nitru dobře vědí, že podrazy vůči tomu druhému se většinou nevyplatí. Psychopaté můj pokus o edukaci stejně nepochopí, ale všichni ostatní, zejména mladí a dosud bez závazků, by mohli po přečtení tohoto textu alespoň zvážnět a na chviličku zapřemýšlet.

Chcete rady, abyste minimalizovali škody? Zde jsou. Dobře važte, jakého rodiče si vyberete pro své děti. Chovejte se k němu za všech okolností hezky. Rozpadne-li se váš vztah, rozejděte se s ním v dobrém. Nemstěte se mu a nedělejte podrazy. A vždy se s ním pokuste po dobrém dohodnout. Přece víte, že to funguje a že by to tak vždycky mělo být. Normální je být normální, navzdory podivnostem v dnešním světě. Normální je se nesoudit. Normální je se dohodnout.

Podívejte se kolem sebe. Dělá to tak devadesát procent všech lidí kolem vás.

Dvě třetiny protiprávních přemístění dětí u nás mají na svědomí matky. Snad si tím vyvažují jinou újmu.