Pracovní vyučování, základ života
Tak už jen tři dny a je to tady. Konec velkých prázdnin. Vždyť někteří školáci nebyli ve své třídě téměř půl roku. Jiní si v červnu užili krátké intermezzo, snad aby nezapomněli, že ještě existuje něco jako škola. Výuka přes Skype, úkoly přes email, skenování pracovních listů... bylo toho hodně. Tak snad si z toho každý vzal to nejlepší – jak žáci a studenti, tak náš školský systém.
Nechci tady rozebírat, co mohlo být jinak, jestli mají mít žáci roušky i v jídelně nebo jen v autobuse, a vůbec řešit celou tuhle covidovou eskapádu. Pevně doufám, že je to anomálie, na kterou se bude už o příštích prázdninách s úlevou jen vzpomínat.
V úterý se opět zaplní třídy, školní chodby, ranní vlaky, autobusy a tramvaje. Školáci a studenti se přesunou z laviček v parku a z pivních zahrádek na lavičky na zastávkách a do školních jídelen. Na atmosféře každého alespoň středně velkého města to bude dobře poznat. Pohodová letní rána vystřídá ranní stres, plné chodníky a ucpané křižovatky, i kdyby teploměr i v září pořád ukazoval třicítky (na rozdíl od většiny července a srpna, že...).
Letos mám už podruhé tu čest vést do školy prvňáka. Samotná tahle událost je samozřejmě o něco radostnější než strkat ke dveřím vzdělávacího ústavu třeťáka nebo tahat z postele osmáka a doufat, že do té školy opravdu půjde.
Prvňák ještě neví, prvňák se těší. Co na tom, že se na dalších – doufejme – nejméně třináct let stane součástí nekonečného kolotoče rozvrhů hodin, domácích úkolů, známek a třídních schůzek. Proč mu to kazit, v jeho těšení je něco kouzelného. Prvňák už si od půlky srpna chystá aktovku, prvňák se obden ptá, jestli už zítra bude konečně září.
Prvňák má zatím veget. Na rozdíl od jeho rodičů. Seznam věcí, které je potřeba obstarat, si v ničem nezadá se seznamem na velký předvánoční nákup. Ale místo majonézy na salát a vanilkových rohlíčků je plný různých typů per, tužek, mastných a nemastných voskovek, kříd, které se buďto roztírají, nebo neroztírají, několika druhů hadříků, fólií, lepidel, nůžek, pastelek, barviček, štětců, krabiček, pytlíků, obalů na sešity, obalů na učebnice, oblečení na pracovní vyučování, na tělocvik, na svačinu, casual dress code na velkou přestávku a smoking na výchovný koncert.
To už přeháním, samozřejmě, ale až po to pracovní vyučování to všechno sedí. Plus asi ještě jednou tolik, od nejrůznějších papírů až po pytlíky na tělocvik, zajistí škola a rodič jen zaplatí. Díky za to.
I tak je ovšem na první pohled jasné, jaký nepoměr v potřebě výbavy na jednotlivé předměty panuje v českých školách. Zatímco na češtinu, psaní, prvouku, angličtinu a matematiku (v dalších ročnících pak na chemii, fyziku, dějepis atd.) stačí semtam zaplatit nějakou učebnici či pracovní sešit, na výtvarnou výchovu a pracovní vyučování přichází dítě vybaveno dvěma kufry nejrůznějších serepetiček.
Marně pátrám v paměti, jestli před dvaatřiceti lety bylo potřeba mít v pytlíku přivázaném u lavice víc než pastelky, vodovky,lepidlo Herkules a nůžky. Těžko říct, seznam se nedochoval, pokud kdy nějaký byl.
Ale aby to nevypadalo, že si jen stěžuji – prvňákovi to dopřeju rád, nakonec, stejně většinu věcí sháněla manželka. Jen ať má všechno, co potřebuje, v dobré víře, že mu to bude co k čemu, že ho škola v rámci možností bude bavit a že v něm zanechá nějaké vědomosti a zkušenosti, které později zúročí. A rodičům bude odměnou třeba pěkné vysvědčení. Byť už rodič tak nějak ví, že na tu dvojku z krasopisu se při pracovním pohovoru ptát nebudou.
Hodně štěstí všem prvňákům a pevné nervy rodičům.