Kletba dobrého skutku
Za týden to bude pět let, co německá kancléřka Angela Merkelová pustila do země statisíce migrantů, zejména z islámského světa. Pětileté výročí je dobrá příležitost posoudit použitelnost morálky v politickém rozhodování.
Připusťme, že Merkelová otevřela hranice opravdu z humanitárních důvodů, nikoli proto, že se bála odpovědnosti za případné krveprolití. Lidskost kancléřčina rozhodnutí lze snadno obhajovat v televizním studiu. Ale když z něj vyjdeme na ulici do normálního života, morálka v politice se dostane do potíží. Musíme se totiž ptát po sociálních, hospodářských a bezpečnostních důsledcích morálně motivovaného rozhodnutí. Právě to má na mysli filozof Peter Sloterdijk, který otevření hranic v roce 2015 kritizoval jednou pádnou větou: „Neexistuje morální povinnost k sebezničení.“
Co tím chtěl říci? 1/ Když otevřeme hranice z humanitárních důvodů, tak už je nikdy nemůžeme zavřít. Lidskost jako důvod k otevření hranic totiž platí buď vždycky, anebo nikdy. 2/ Příliv migrantů vede k sebezničení hostitelské společnosti, kterou statisíce nesourodých příchozích a jejich potomků postupně rozpustí jako lučavka královská zlato. 3/ Ale sebezničení společnosti z humanitárních důvodů není s lidskostí slučitelné. 4/ Lidskost totiž znamená nezpochybnitelnou hodnotu každého člověka. Není proto morálně přípustné, aby nějaký politik ve jménu lidskosti vůči těm, kteří do země přicházejí, obětoval lidskou hodnotu těch, kteří v ní již jsou.
Co stojí morálka?
Rozhodnutí pomoci utečencům se zakládá na víře, že hodnoty lidskosti platí všude a pro všechny stejně. Ale po pěti letech vidí i ti nejhloupější vítači, že lidé, kteří do Evropy utíkají před brutalitou své vlastní civilizace, a tedy i před vlastními válkami, nemohou lidskosti Evropanů porozumět. Buď o tom, proč jim vlastně Evropané pomáhají, vůbec nepřemýšlejí, nebo si jejich soucitnost vykládají jako slabost, hloupost, špatné svědomí či strach. Nenapadne je, že by mohli být „něco dlužni“. Ale v západní kultuře je pomoc neoddělitelná od vděčnosti obdarovaného.
Z toho pro Evropany plyne ponaučení, že soucit a lidskost je radno poskytnout pouze těm, kteří znají a uznávají naše hodnoty. Ve všech ostatních případech funguje morálka v politice buď špatně, nebo ještě hůř – a evropští intelektuálové lžou, když se lidem snaží namluvit něco jiného.
Německé roční výdaje na migranty se pohybují okolo sta miliard eur. Poskytnout útočiště a živobytí statisícům neproduktivních lidí stojí peníze, které svou prací vytváří domácí obyvatelstvo. Je tedy jak nemorální, tak i riskantní nezeptat se občanů, jestli a jak dlouho chtějí cizincům pomáhat.
To, že se lidé vzdají vlastního hmotného prospěchu a rozdělí se o výsledky své práce s cizinci, je zcela mimořádná velkomyslnost. Když ale obdarovaní neprojeví vděčnost, nebo někteří dokonce „kousnou do ruky, která je krmí“, pak klesá ochota pomáhat. A stoupá počet těch, kteří si uvědomují, že bez migrace by bylo méně zabitých, znásilněných, zraněných, okradených, zneuctěných a zastrašených, ale zato by bylo více bytů, míst v mateřských školách nebo vyšší minimální mzda.
První projev kletby „dobrého skutku“je tedy to, že morálně zdůvodněné otevření hranic vede k nemorálnímu zacházení s vlastním obyvatelstvem. A tak se již na začátku našich úvah ukazuje, že morální rozhodnutí může vést k nemorálním důsledkům.
Vynucená a nedostatečně oplacená solidarita přetěžuje každou hostitelskou společnost. O tom se přesvědčilo jak Německo, tak i Rakousko, Itálie a další země, které migranty přijaly. Proto je nestoudné a hloupé zároveň, když nám naši intelektuálové vyčítají, že nemáme chuť přesvědčit se o neintegrovatelnosti cizinců ze zaostalých civilizací na vlastní kůži.
„Reálpolitik“
Morálně zdůvodněné přijetí cizinců z nesourodých kultur nadělá nejenom pořádnou vnitropolitickou paseku, ale rozvrátí i mezinárodní vztahy.
Brzy poté, co Merkelová pustila do země statisíce migrantů, vznikl v německé společnosti odpor proti otevřeným hranicím. Kancléřka svou chybu neuznala, hranice nezavřela, a tak jí nezbylo než zabrzdit migraci jinak. Kletbě dobrého skutku stejně neunikla. Je fascinující sledovat, jak nezadržitelně si morální rozhodnutí vynucuje nemorální chování.
Berlín nejprve zkusil přerozdělovat příchozí po EU. To bylo nejen neúčelné, ale díky zemím Visegrádu také neproveditelné opatření. A proto v březnu 2016, již půl roku po triumfu lidskosti na německých hranicích, následovala smlouva s Tureckem.
Již více než čtyři roky brzdí prezident Erdogan příliv migrantů do Německa. Takže aby Angela Merkelová nemusela nemorálně zavřít hranice, koupila si nemorální chování od někoho jiného. To však nestačilo. Turecký prezident je pragmatický politik, a proto proud migrantů do Německa zeslábl příliš málo. Neposkvrněná morálnost německé kancléřky musela být ještě vyztužena smlouvami s několika africkými potentáty. Také oni jsou spíše přívrženci valut než hodnot. Od nich si Merkelová koupila to, že místo ní porušují lidskou důstojnost svých poddaných a zabraňují jim překročit hranice vlastní země.
A tak kletba dobrého skutku dostihla Merkelovou podruhé. Platí mocipánům za to, že místo ní porušují lidská práva. Není to morální, ale ani efektivní. Příliv migrantů moc nezmírnila, ale vydala se na milost a nemilost nemorálně jednajícím politikům. Proto ji kletba dobrého skutku z roku 2015 pronásledovala dál a dostihla ji do třetice všeho zlého.
Řecko kontra Turecko
Středozemní moře již několik týdnů brázdí turecká výzkumná loď Oruc Reis eskortovaná válečnými loděmi. Turecká flotila hledá – a právě našla – ložiska plynu a ropy také ve vodách, které si nárokuje odvěký turecký rival, Řecko. Turecko porušuje jak suverenitu Řecka a Kypru, tak i mezinárodní právo. Řecko se zatím brání diplomaticky, a podepsalo proto společné prohlášení s Egyptem. Z této dohody plyne právo Řecka na výlučné využívání vod, které si nárokuje Turecko.
Řecko je členem EU a má nárok na podporu ostatních zemí. Tu mu však Merkelová a s ní i celá EU nemohou dát, protože je má Erdogan v hrsti. Jeho poselství zní: Jste na nás závislí kvůli uprchlíkům, a proto musíte tolerovat naši hegemoniální politiku v Egejském moři, v Sýrii a v Libyi.
Nedávno to potvrdil mluvčí německého ministerstva zahraničí Burger, který odmítl uznat legálnost řecko-egyptské dohody. Ale na otázku, je-li expedice turecké lodi v řeckých vodách v souladu s mezinárodním právem, prohlásil, že mu chybějí informace potřebné k posouzení problému. Tohle chytračení má zakrýt nemorální chování Berlína v turecko-řeckém konfliktu.
A tak kletba dobrého skutku dostihla Merkelovou počtvrté. Aby nemusela vzít zpět chybné (morální) rozhodnutí otevřít v roce 2015 hranice, musí se vůči svým spojencům chovat nemorálně. To je jen předběžný konec linie nemorální politiky, kterou způsobilo jedno „morální“rozhodnutí.
Jak ven ze slepé uličky?
Kletba dobrého skutku působí ze dvou důvodů: 1/ Morálka je nadčasové a závazné pravidlo, ale politika je každodenní a vyžaduje flexibilitu. 2/ Většina aktérů nesdílí západní morálku, a proto je morální politika slabina, kterou ostatní využijí.
Kdyby měla být morálka měřítkem správné politiky, předpokládalo by to, že se všichni aktéři podřídí stejné autoritě, jako je třeba náboženská víra a trestající Bůh nebo Charta lidských práv. Nefunguje ani jedno, ani druhé. A tak může být morálka v politice pouze jeden z možných cílů, ale nikdy měřítko pro politické chování vůbec.
Možná si někdo řekne, proč vůbec dokazuji nepoužitelnost morálky, když přece každý ví, že se o ni politici nestarají. Ale tak jednoduché to není. Vládnoucí totiž morálku používají jako nástroj k manipulaci veřejného mínění. Když se jim to hodí, velmi rádi apelují na náš soucit a dělají národu svědomí.
A tak jsem tuto úvahu napsal nejenom proto, abych dokázal, že morálka nemůže být majákem pro úspěšnou politiku, ale také proto, abych ukázal, že morální politika vždycky někoho znevýhodňuje. Ten, kdo moje argumenty převezme, se už nikdy nenechá citově vydírat vhodně vybranými fotografiemi a požadavky sebezničující solidarity. Až příště uvidí vyčerpané obličeje v gumových člunech a trosky válek třetího světa, bude je vnímat jako to, co doopravdy jsou. Tragické dokumenty toho, že se lidé v zaostalých civilizacích pořád ještě zabíjejí kvůli pravé víře nebo cti svého kmene. A když ze svých zemí odcházejí, tak utíkají před brutalitou své vlastní civilizace a svých vlastních válek, i když v nich třeba ani nebojovali.
Západní svět nenese odpovědnost za všechno utrpení světa a zničí sám sebe, když se bude snažit napravit všechno zlo.