Letní tábor „v jiném vydání“. V terezínském ghettu
Příznivci opery si Evu Herrmannovou (1929–2017) pamatují jako erudovanou teatroložku a publicistku, která navíc začátkem 90. let několik sezon vedla operní soubor Národního divadla.
Opera však není hlavní téma vzpomínkové knížky Poslední Herrmannovic holka. Autorka se v ní vrací ke svému pobytu v terezínském ghettu, kde byla vězněna jako dospívající dívka. Dokonce účinkovala v tamních produkcích, včetně dětské opery Brundibár od Hanse Krásy (kterou mnohem později uváděla do mnoha zemí světa). Kromě Krásy tam potkala i další umělce, třeba pianistu Gideona Kleina nebo basistu Karla Bermana, jenž dětem například přezpíval celou Dvořákovu Rusalku.
Ze štěstí do hrůzy
Napřed však knížka líčí dětství v prvorepublikové, tehdy převážně německé Opavě, v rodině židovského spolumajitele prosperujícího obchodního domu. Třebaže se doma mluvilo německy, Evin otec se považoval za československého vlastence, ctil prezidenta Masaryka a svou dceru poslal do české školy. Lásku k hudbě a divadlu Eva nejspíš zdědila po matce, rakouské operní zpěvačce. Její árijský původ nakonec zachránil život otci i dceři.
Četné detaily a popisy šťastného života v klidu a pohodlí by možná nebyly tak záživné, kdyby je člověk nečetl s mrazivým vědomím toho, co přijde. Jenže jako mnozí jiní, i Herrmannovi si nebezpečí dlouho nepřipouštěli. Převládalo mínění, že vše se uklidní. Nicméně po Mnichovu musela rodina uprchnout do Prostějova, pak přišla okupace a s ní protižidovská opatření.
Přes veškerou maminčinu snahu musela Eva v březnu 1943 nastoupit do transportu do Terezína. Byla míšenka – to bylo její neštěstí, ale i „štěstí“(dá-li se to tak nazvat). Zůstala v ghettu až do konce války, už nebyla odvezena do některého z vyhlazovacích táborů. Jak ironicky poznamenává, vždy toužila po letním táboru, tak se ho konečně, byť „v jiném vydání“dočkala.
Poslední Herrmannová
Jenže i tady byla svědkem hrůz a smrti. Její kamarádky a kamarádi mizeli v transportech a už je nikdy nespatřila; nakonec Brundibára neměla s kým hrát. Z jejího vyprávění si lze udělat dojem, že v relativně slušné kondici ji nejspíš udržela psychická i fyzická síla mládí. Když v dubnu 1945 vypukla v Terezíně epidemie tyfu, sebrala se a utekla. Shledala se s oběma rodiči, ale ze široké, rozvětvené rodiny přežila kromě otce a jednoho bratrance jen ona – proto si i po svatbě ponechala rodné jméno a odtud i název knihy.
Ta končí návratem domů, doslov o dalších životních osudech Evy Herrmannové, hlavně o jejím působení v Národním divadle, napsal její přítel Jan Dehner. Čtenář se ale nedoví, jak kniha vznikla. Dá se to zjistit na webu projektu Lazebnická3, jímž se dědicové Evy Herrmannové snaží oživit něco z původní atmosféry opavského obchodního domu: Vzpomínky na Terezín autorka sepsala na naléhání svého syna. Vyšly už roku 2014 – ale jen neformálně, jako dárek pro rodinu a přátele u příležitosti autorčiných 85. narozenin. Nyní je tedy oficiálně vydalo nakladatelství Euromedia Group.
Poslední Herrmannovic holka