Nejsem Mirek Dušín
Pověsti příliš hodného trenéra se Luděk Klusáček vzpírá: a Bohemians pod ním udivují. Co zítra v Brně?
Nekřičí, neplýtvá divokými gesty, nelétají z něj silná slova.
Nic z toho Luděk Klusáček nepotřeboval, aby způsobil v Ďolíčku malou revoluci.
Na první pohled nenápadný muž proměnil fotbalové Bohemians z otloukánka, který se rok co rok třepal o záchranu, na tým, ze kterého mají soupeři vítr.
V minulé sezoně jako první porazil mistrovskou Slavii. Pak rozjel parádní sérii, během které z jedenácti pokusů devětkrát vyhrál. A na startu nového ročníku suverénně sestřelil Mladou Boleslav 4:0.
Až to nutí se před zítřejším zápasem v Brně zeptat: Trenére, neupletl jste si na sebe bič?
„Máte pravdu, bude to složitější,“kývne Klusáček. „Spousta lidí začne dobré výsledky brát jako samozřejmost. Přitom já jako trenér se o nich snažím mluvit co nejmíň.“
Proč?
Protože výsledek a výkon se vůbec nemusí potkat. Snažím se každý zápas hodnotit tak, jak se odehrál: vyhrajete 4:0, ale nemusí být zdaleka všechno super. Musíte zůstat nohama na zemi.
Takže neřeknete, že po letech myslíte na poháry?
To je předčasné, máme za sebou jedno kolo. Proti loňské sezoně odešli čtyři důležití hráči, Valeš a Vodháněl jsou dlouhodobě zranění... Tým je dál kvalitní, ale je otázka, jestli jsme opravdu tak silní, abychom hráli o poháry, jak často slyšíme.
A odpověď?
O Evropu by chtěl hrát každý, ale pro mě je hlavní, abychom vůbec neměli sestupové starosti. Pak z toho můžeme zkusit vymáčknout, co se dá. Postupně si můžeme budovat respekt u soupeřů, můžeme si získat lidi, kteří pak třeba zatleskají i po porážce, když se jim bude líbit výkon. Prohry přijdou, to si uvědomuju.
Na jaře jste fanoušky každopádně namlsali.
Vnímám to. Výsledky byly až neuvěřitelné, tím spíš se musím na všechno dívat střízlivě. Fanoušci se řídí emocemi, chápu to, ale já musím být realista.
Přitom pod vámi Bohemians vyvrací zažité klišé, že jdou soupeře přetlačit na sílu: najednou umí dávat góly a hrát útočně.
Ta původní představa se táhne už z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, z éry trenéra Pospíchala, který sázel na fyzicky nadupaný tým. Ale i tenkrát hráli fotbal, na který se krásně koukalo. Když se to podaří i nám, budu rád. Něco sem tam ubojovat, to se občas může povést každému. Já chci stabilitu.
Jak na to?
Nejde lusknout prsty a myslet si, že si kluci najednou víc dovolí a budou lepší fotbalisti. Musí se neustále nabízet, nabíhat do správných prostorů, hrát týmově.
Teď jako tým vypadáte.
A vidíte, já jsem stejně pořád opatrný. Ale už když jsem na podzim přicházel, měl jsem dojem, že Bohemka má lepší kádr, než aby hrála o záchranu. Přes zimu jsme se dali do kupy zdravotně, zvýšila se konkurence, na každý post byl tlak. Což je správně, hned se pracovalo líp.
A fanoušci byli nadšení.
Těší mě to. Když se s nimi potkám, uvědomím si, co všechno pro ně Bohemka znamená. Síla tradice je tu obrovská a teď to vnímám určitě víc než dřív jako hráč. Když přijdu na autogramiádu a vidím, že dorazí babička s vnoučaty, že jsou všichni šťastní... To je přece nádhera.
Mají trenér a hráči povinnost bavit lidi, jak říká váš slávistický kolega Trpišovský?
Ať chcete nebo ne, v českých podmínkách musíte hrát na výsledky. Když hrajete o záchranu, těžko můžete bavit lidi, protože sestup znamená, že přijdete o miliony. Jsem rád, že to teď můžeme touhle cestou vést, ale jsou chvíle, kdy taky musíte hrát pragmaticky. Kdo říká, že to tak není, ten si vymýšlí.
V Bohemians jste v součtu s hráčskou kariérou už potřetí. Sedí vám práce v rodinném klubu?
Jsem tu spokojený. Velký klub vám samozřejmě dává jiné možnosti, ale neřeším to. Nikam neutíkám.
Spíš jsem narážel na minulost – pracoval jste třeba i jako asistent ve Slavii.
Jenže to byla úplně jiná Slavia než teď. Měla obrovské problémy, nechodily výplaty, vznikaly rozpory mezi hráči, vedením a trenéry, nakonec musel trenér Csaplár i my jako asistenti odejít. Tady je práce radostnější, protože jednání je ze všech stran férovější.
To znamená?
Bavíme se s vedením o všem na rovinu. Pak se dá pochopit, že některé věci prostě nejdou. Řekneme si, co je a co není reálné, a můžu se na to spolehnout. Ale když vám někdo lže, je to problém.
To jste zažil často?
Jistě. Ve fotbale je to běžná věc. Vlastně v celé české společnosti.
Už před dvaceti lety jste jako manažer Bohemians prohlásil, že je fotbal v Česku prolezlý korupcí. Kolikrát se vám to vrátilo?
Možná se mi to vrací pořád. Měl jsem vlastně štěstí, že tehdejší vedení svazu v čele s panem Chvalovským mělo své problémy, takže to nakonec nějak vyšumělo. To mě asi zachránilo, jinak by mě ten výrok ve fotbale zlikvidoval.
Až tak?
Jsem o tom přesvědčený. Víte, nelituju toho, že jsem to řekl. Mrzí mě ale, že to vlastně ničemu nepomohlo. Nebyla a není ochota něco měnit, ani ve fotbale, ani jinde. Když vidíte, co se děje v politice, v byznysu... Tehdy to ve mně bublalo, štvalo mě to, protože aspoň ve sportu se přece má hrát fér.
Změnilo se něco za dvacet let?
Vy si myslíte, že ano?
Nemyslím.
Tak vidíte. Mám stejný dojem, nic zásadního se neposunulo. Český fotbal bojuje s důvěrou pořád.
Zato o vás Ivan Hašek kdysi řekl, že jste Mirek Dušín českého fotbalu. Připadáte si tak?
Připadám si úplně normálně, žádný Dušín. Mám nějaké morální nastavení, některé hodnoty jsou pro mě svaté. Jen se zkrátka pohybuju v prostředí, kde je hodně lidí neuznává a má je naopak pokřivené.
To musíte často narážet.
Někdy narazíte, někdy vám to pomůže. Praxí zjistíte, že i hráčům je vždycky lepší na rovinu říct, jak se věci mají. Když někdo říká, že jsem na trenéra moc hodný, překvapí mě to. Hodný proto, že neřvu?
Možná.
Křik nepotřebuju, nepříjemné věci umím říct i bez toho. I takové, které bolí. Když oznamuju nominaci na zápas, někteří hráči by mě nejradši propíchli. Vím, že mě ne všichni mají rádi. Ale všechno umím oznámit klidnější formou.
Jak vás poslouchám, nenapadlo vás někdy fotbal opustit? Zkusit něco jiného?
Kolem čtyřicítky jsem o tom uvažoval. Jsem inženýr ekonomie, o uplatnění bych se asi bát nemusel. Ale vydržel jsem a teď tuším, že už to u fotbalu asi doklepu. Původně jsem chtěl jít v padesáti do důchodu, tak už stejně tři roky přesluhuju.
(úsměv) Nakonec jste po čtyřicítce aspoň změnil prostředí – jako asistent jste právě s Haškem vyrazil na Arabský poloostrov.
A poznal jsem jiný svět. Životně i fotbalově. Chybí tam vzájemná důvěra, na nikoho se nemůžete spolehnout. O to větší zkušenosti naberete, poznáte jinou mentalitu, jiné hodnoty. Vidíte obrovské rozdíly: deset až dvanáct procent lidí je bohatých, zbytek jsou cizinci, většinou námezdní dělníci. Chudáci, kteří žijí ve špatných podmínkách a místní se k nim špatně chovají.
Dalo by se tam dlouhodobě žít?
S manželkou jsme to řešili a došli k tomu, že to deformuje děti. Ty si ještě některé věci neumí vyhodnotit. Je fajn být tam rok dva, ale dlouhodobě... Je to něco za něco.
I fotbalově?
Řada lidí nad angažmá v Arábii ohrnuje nos. Ale třeba Al Ain, tým z Emirátů, byl před dvěma lety ve finále mistrovství světa klubů: hrál proti Realu Madrid, předtím vyřadil River Plate. Fotbal se tam obrovsky posunul. My jsme zase působili v Al Hilálu, největším klubu v Saúdské Arábii, nabitém reprezentanty.
Co takové angažmá člověku dá?
Začnete se na fotbal dívat trochu z jiného pohledu. Musíte hráče jinak motivovat, hledáte si k nim jiné cesty. Trenérství není jen o tom, co víte a znáte: spíš o tom, jak dokážete hráče přesvědčit, něco je naučit. A to bylo v Arábii jiné než v Evropě.
V čem je největší rozdíl?
U nás jsou hráči disciplinovaní, zvyklí dodržovat režim, taktické pokyny. Tam se musíte srovnat s tím, že je mnohem těžší je zkrotit. Mají velké technické a pohybové předpoklady, ale musíte to z nich dostat a nastavit jim pravidla. Jsou rozmazlení, zvyklí na velké peníze, na exkluzivní zázemí, nejlepší týmy mají pět kustodů, pět masérů. V Česku kluci nosí branky, sbírají míče, čistí si kopačky... Tam se nestarají o nic.
Do Arábie také míří na závěr kariéry hvězdy z Evropy: vy jste třeba měli v kádru Grafiteho, brazilského reprezentanta.
Absolutní profík, s ním nebyl sebemenší problém. Horší je, že jako hvězdy se chovají spíš někteří místní, kteří mají dojem, že jsou něco víc. A mívají velké slovo.
Máte příklad?
V Al Ahlí jsme trénovali Brazilce, měl obrovské problémy s životosprávou. Klub za něj dal spoustu peněz, ale Ivan ho vyřadil z kádru, začaly třenice a asi po čtyřech kolech nás odvolali. Ten kluk pak stejně v zimě sedl na letadlo, nikomu nic neřekl a frnkl domů.
Z takových případů se člověk poučí, ne?
Jak se to vezme. Nikdy nebudu trenér, který bude někomu uhýbat, to bych tu práci vůbec nemusel dělat. Ale některé věci chtě nechtě musíte brát v úvahu, být větší diplomat.
To jste si vzal od Ivana Haška?
Od něj toho mám víc. Ivan mě hlavně naučil, že fotbal je energie.
Co si pod tím mám představit?
Nejsem žádný spiritista, nebojte.
(úsměv) Myslím to tak, že ve fotbale nerozhodují odborné znalosti, ale to, o čem dokážete hráče přesvědčit. Že mají na vítězství, že jsou schopní se vydat, uvěřit v úspěch.
Přitom současný fotbal připomíná vědu, čerpá z dat a z odborných analýz.
To beru, vědomosti musíte mít. Taky se vzdělávám, ale zároveň vidím na spoustě příkladů, že energie kabiny rozhoduje. Podívejte se na pana Hlinku: nemusel být odborně až tak zdatný, stačilo, že si získal hráče tím, jak je vedl, jak se k nim choval. Pak dokázali neskutečné věci.
Když jsme u trenérů, co jste odkoukal od Vlastimila Petržely? Toho jste zažil už jako hráč.
Dokonce třikrát: ve Slavii, v Liberci, pak v Bohemce. Přišlo mi, že byl čím dál tvrdší, možná proto jsem si od něj vzal nesmlouvavost. Poznal jsem, že trenér se musí ve vztahu k hráčům oprostit od pocitů lítosti a sympatií. Řešit jen to, jak kdo hraje a jak může pomoct mužstvu.
Takže umíte přitvrdit tak jako Petržela?
To vůbec ne, každý jsme jiný. Ve spoustě věcí jsme se neshodli, ke konci jsme měli i rozbroje, taky kvůli tomu jsem tehdy z Bohemky odešel. Mám svou cestu, ale v některých momentech si na něj vzpomenu a dávám mu za pravdu. Stejně jako třeba Škorpilovi, Hřebíkovi, Adamcovi. A hodně jsem se naučil i od trenérů, kteří mi nevoněli – díky nim vím, co nedělat.
Třeba?
Nejhorší je být bez chuti a bez zápachu, nemít názor a vlastní filozofii. Snažit se jen přežít. To nikdy!
Ještě mě napadá Karel Brückner: toho jste zažil jako konzultanta v době, kdy jste byl asistentem u reprezentace.
A dodneška mě mrzí, jak byla naše spolupráce krátká. Dohrávala se kvalifikace, po ní pan Brückner od týmu odešel, takže jsme se potkali na dvou třech srazech. K jeho práci jsem spíš jen lehce přivoněl, ale i za to jsem rád.