Ať dojedeme až do Paříže

Nejdivočejší fanoušci jsou kde?

Na Alpe d’Huez. Ale nejlepší bývají Baskové v Pyrenejích. Vytvářejí skvělou atmosféru a cyklistice rozumí.

Jaké nejhorší ubytování jste v průběhu Tour zažil?

V posledních letech se dost zlepšilo. Předtím byly ty levné řetězce jako Kyriad docela hrůza, tam bývalo na pokoji tak málo místa, že jsme ani neotevřeli kufr. Občas se spalo také na palandách.

Letos organizátoři dokonce zvažovali, že kvůli bezpečnostním opatřením ubytují všechny cyklisty na jednolůžkových pokojích.

Zatím jsme po dvou, ale máme v Nice pěkné velké pokoje. Bydlím s Rakušanem Goglem, byli jsme spolu už na Dauphiné, vyhovíme si.

Dokážete popsat, co vás na Tour nejvíc fascinuje?

Show, která se kolem ní odehrávala. Jasně, během závodu ten stres i nesnášíte. Ale ve finále se vám líbí.

Jaká bývá vaše první myšlenka po projetí cílem v Paříži?

Že si pár dní odpočinu a pak se ještě pokusím něco vytěžit z výkonnosti, kterou jsem na Tour získal. Týden po Tour se jezdila klasika v San Sebastianu, na ni jsem poměrně rychle přehazoval pozornost.

Copak si na Champs Élysées neřeknete: Uf, sláva, mám to za sebou? Netěšíte se třeba na pivo?

Jedno dvě si určitě dám. Ale jinak jsem zvyklý chodit ze závodu do závodu, hned se těším na ten další.

Kdy jste se po Tour dával dohromady nejhůře?

Po pádu v roce 2011 a pak i loni. Tehdy jsem navíc onemocněl a do konce sezony se z toho nevyhrabal.

Jak dlouho se ještě chcete vracet?

To je otázka, kterou nezodpovím.

Protože nechcete, nebo nevíte?

Nevím. Vůbec. Uvidíme, jak se vše vyvine dál, jestli podepíšu s týmem na další sezonu. Možná ještě párkrát Tour pojedu. Nebo taky už nikdy.