Rouškový brajgl: proč lidé přestali poslouchat
Veřejnost už není poslušná, posteskl si vládní zmocněnec, občasný člen týmu, který střídavě zavádí, ruší, napůl zavádí a napůl zase ruší povinnost nosit mimo domov roušky. Nejenom on pátrá po tom, co se to s národní disciplínou stalo, kam zmizela jarní vojenská kázeň, ale i spontánní vášeň, s níž kdejaká hospodyňka našila náhubky pro celou vesnici.
Odpověď možná není tak složitá: pravidlo, které nevychází zdola, kterému nikdo nerozumí a o jehož účinnosti se všeobecně pochybuje, v praxi nikoho nezavazuje, i kdyby se jeho porušení trestalo milionovými pokutami.
Když se povinné roušky v březnu zaváděly, norma byla tvrdá, leč přehledná. Kdykoliv člověk vystrčil nos na ulici, musel ho mít zakrytý. Opticky to fungovalo: počty nemocných byly nižší než u sousedů, kouzelný hadřík tedy zabíral.
Dnešní pravidla vypadají úplně jinak. Ukažme si je na příběhu Pepy, kterého čeká soudní jednání. Z domu vyrazí bez roušky. S povinnou rouškou se sveze prázdnou tramvají. Vystoupí před nákupním centrem, vejde, roušku odloží a bez ní se prodírá tisícihlavým davem. V narvané restauraci bez roušky poobědvá a pak bez roušky pokračuje k budově soudu. Před ní mu ostraha nakáže, aby si roušku navlékl. S rouškou prochází k bufetu, kde roušku sejme a spolu s ostatními třiceti lidmi si pochutná na kafi a chlebíčku. Nasadí roušku, vyjde schody a čeká na jednání. Dorazí zástupci protistrany, všichni si potřesou rukama, a když tlampač vyvolá jejich jména, sejmou roušky a vejdou do jednací síně. Uvítá je tam soudce bez roušky. Ověří, kdo je kdo, a když zjistí, že se mezi účastníky vmísila čísi manželka, jež bude coby divák sedět deset metrů od ostatních, nakáže jí, aby si dle pravidel roušku nasadila. Jednání skončí smírem a všichni (včetně manželky) se bez roušek vmáčknou do taxíku. Z rádia cestou uslyší, že sice rekordně přibylo nakažených, ale nikomu není moc blbě, natož aby se na chorobu umíralo.
Proč tedy lidé přestali poslouchat? Protože jim vládní přikázání nedávají smysl.
Na letošní zdravotnické krizi je nejpozoruhodnější to, s jakou lehkostí si vláda zvykla dramaticky zasahovat do nejintimnějších zákoutí života bez zákona. Patnáct lidí se sejde v kanceláři, vypotí seznam pravidel – pravděpodobně ovlivněných i tím, co si o epidemii myslí něčí tchyně či soused – a už od pultíku oznamují, co se od zítřka smí, nebo nesmí.
O tom, nakolik jsou náhubky prospěšné, nechť diskutují zdravotníci. V oblasti společenské však lze říci, že nynější „neposlušnost“má – přes veškerou svou odsouzeníhodnost – i pozitivní rozměr. Připomíná ministrům, náměstkům, úředníkům, že jejich slovo není zákon, a připomíná i zákonodárcům, že pravidlo, které se snáší výhradně shora dolů, aniž se s ním dole kdo ztotožní, ve skutečnosti neplatí, protože není legitimní.
Populární příklad ukazuje rozdíl mezi pojetím pravidel na evropském kontinentu a v anglosaských zemích. Zatímco v prvním případě se smí chodit po trávě jen tam, kde úřad vyznačí cestu, ve druhém se cesta úředně zakreslí až poté, co ji tam místní vyšlapou. Teprve tehdy se k ní postaví policajt a začne pokutovat šlapání po trávě.
Rizikem anglického řešení je, že přespolnímu nemusí být jasné, jaký zákon vlastně platí. Na kontinentu to jasné bude, ale vytýčená cesta zase možná povede tak blbě, že lidem trasu přes park nezkrátí, ale naopak prodlouží. Pak po ní logicky nebude nikdo chodit.
Nynější rouškový galimatyáš je cestou absurdně klikatou a nikdo moc nevěří, že ho dovede k cíli. Proto se hromadně chodí mimo ni. Proto už nikdo neposlouchá.