Do zoo nechodím. Kvůli špatným vztahům
Bývalý šéf Zoo Praha Petr Fejk líčí, jak mu klepali na ramena, i jak si před ním odplivávali. A také proč chce ve volbách porazit Miroslavu Němcovou.
Ojeho polistopadové kariéře by se dal natočit docela zajímavý film. V divokých 90. letech byl Petr Fejk majitelem a manažerem tehdy populárního pražského rockového klubu Belmondo. Poté – aniž do té doby měl jakoukoli zkušenost se zvířaty – vedl třináct let pražskou zoo a udělal z ní jednu z deseti nejlepších zahrad na světě. Byl na vrcholu popularity.
Pak náhle „spadl z hrušky“. Když po třech měsících odcházel se zlatým padákem z uměle vytvořeného postu ombudsmana Českých drah, lidé si před ním prý odplivávali. Dnes by se Fejk rád dostal do Senátu, navíc v ostře sledovaném obvodu v Praze 1.
Chodíte často do zoo? Kdy jste tam byl naposledy?
Nechodím. Je to složité, samozřejmě to sleduji, protože jsem na té zoo mentálně závislý. Ale strašně negativně to ovlivnily moje osobní vztahy s novým panem ředitelem (Fejkovým nástupcem Miroslavem Bobkem – pozn. red.). Je až bolestivé to říkat, protože zahrada funguje a já mohu být spokojen, že pokračuje v mém odkazu. Samozřejmě jsem se bál, aby někdo nezačal zase zpochybňovat návštěvníky, zanedbávat design a dělat z toho ryze chovatelské zařízení. To se neděje. Ale osobní vazby jsou hrozné. Roky jsem nedostal jedinou pozvánku. A začalo to hned po mém odchodu. S nastupujícím panem ředitelem jsem se sešel, abych mu předal některé věci a poznatky. Říkal jsem mu, se kterými lidmi se mi pracovalo dobře, se kterými hůř. No, a on pak všechny ty, které jsem pochválil, nemilosrdně povyhazoval.
Spory jste přece neměl pouze s Bobkem. Poté, co jste v říjnu 2009 skončil, proti vám začala mluvit celá řada vašich bývalých podřízených. Dokonce psali petice, že jste ve skutečnosti neměl rád zvířata…
Měnit zahradu nebyla žádná selanka. Když jsem v roce 1997 nastupoval, nikdo tu ředitelovat nechtěl. Byla to bída s nouzí. Já ji navíc měnil jako nezoolog. Vnucoval jsem jí návštěvnický pohled. A to bolelo. Zkuste vysvětlit chovateli, který je desítky let zvyklý chovat ptáky jen po dvou v malých voliérách, že se na to nedá dívat. Že by ty voliéry měly být mnohonásobně větší, a některé dokonce přístupné lidem. Bude vám to mít za zlé. Byl jsem autoritativní ředitel. To nepopírám. A ten když odchází, vždycky někdo začne křičet, že se neměl dobře. Jsem ale přesvědčen, že všichni za mé éry prožili nejkrásnější pracovní období v životě, protože byli u toho, když se zanedbaná zoo proměnila ve světovou špičku. Včetně podmínek pro zvířata nebo třeba vyšších platů.
Další častou výhradou tehdejších dní bylo, že jste zoo používal jako prostředek pro osobní reklamu. Dodnes si možná řada lidí vybaví reklamu pro jednu banku, kde jste vedl slona, ale pozornost jste strhával především na sebe. Co vy na to?
Dělal jsem reklamu na Komerční banku, ale ta se pak stala generálním partnerem zahrady. Víte, kolik jí to přineslo ročně milionů? Dodnes je tam partnerem. Pro mě a moji rodinu byla ta reklama záchrana, protože jako ředitel jsem začínal s 19 tisíci korun hrubého. Ale zároveň jsem řekl: Budete sponzorovat zoo a fungovat jako partner. Všechny kroky, které ze mě dělaly veřejně známou osobu, mi otevíraly možnosti, abych zahradu posouval dopředu. Můj nástupce to dělá ještě víc než já. Myslím, že pro neziskovou organizaci je benefit, když je ředitel veřejně známý. Zaměstnanci ale na to nebyli zvyklí, a proto mě někteří neměli rádi.
Což pro vás asi není úplně lichotivá vizitka, ne?
Když jsem do zoo nastoupil, neměl mě tam rád nikdo. Během povodní (v roce 2002 – pozn. red.) za mnou stáli skoro všichni. Když jsem ze zahrady odcházel, bylo to tak půl na půl. Myslím, že to je docela normální. Každopádně pro mě to byla nejlepší práce života.
Nelitujete tedy zpětně, že jste si v roce 2009 podal přihlášku do konkurzu na místo ředitele České národní budovy v New Yorku a ze zoo tam pak odešel?
Naopak. New York byla cesta a terapie, jak se zbavit závislosti na zoo. Protože jsem tam byl třináct let a byl jsem úplně vyždímaný. Možná to byl syndrom vyhoření, s některými lidmi jsme na sebe už byli alergičtí. O rok později jsem se procházel po zoo v New Yorku a nebavila mě. Myslím, že jsem stvořil tak dobrou zahradu, že jsem pro sebe to téma vyčerpal.
V New Yorku jste vydržel pouhých 12 měsíců. Proč to neklaplo?
Ministerstvo zahraničí vypsalo konkurzy na ředitele Českého centra a ředitele České národní budovy. Přihlásil jsem se do obou s projektem, že to spojím. Byl jsem tehdy na vrcholu, všichni byli nadšení a můj projekt vzali. Jenže konkurz jsem vyhrál v červnu a vyjel v lednu. V mezidobí se vyměnil ministr zahraničí, jeho náměstek, který to měl na starosti, ředitel českých center, dokonce i ředitel příslušného odboru. Nastoupili úplně jiní lidé, a když jsem přiletěl do New Yorku, začala série kroků, jimiž mi dávali jasně najevo, že můj projekt vlastně vůbec nechtějí.
Jaké to bylo, takto spadnout z hrušky, a poté, co jste byl zvyklý na chválu, se po dvanácti měsících potupně vracet domů?
Žádná výhra to nebyla. Ale pro mě by bylo větší potupou zůstat tam čtyři roky a nemít žádné výsledky. O svou koncepci jsem bojoval, chtěl jsem budovu maximálně oživit, kulturně i ekonomicky, a v jedné chvíli jsem bouchnul do stolu: Buď bude po mém, nebo pojedu domů. A oni na to: No tak pápá. Když vás ve výkonné práci nepodpoří někdo shora, neuděláte nic.
Takže jste se vrátil a za pár měsíců nastoupil do Českých drah jako jejich ombudsman. Trvalo to pouhé tři měsíce, pak média přinesla, že berete 250 tisíc korun měsíčně, a byl konec. Dnes, myslím, ta funkce už ani není. Jak vzpomínáte na to?
Se mnou tu funkci založili a se mnou zrušili. Když jsem se vrátil, byl jsem na manažerském vrcholu a dostal jsem spousty nabídek. České dráhy byly výjimečné jak finanční nabídkou, tak celostátním dosahem práce.
Nezlobte se, ale dodnes nechápu, k čemu taková funkce za 250 tisíc měsíčně měla konkrétně sloužit. Měl jste řešit, když si cestující stěžoval, že ve vlaku při cestě do Hrabůvky byly pokálené toalety?
To zase přeháníte. Ombudsmany má řada velkých podniků, třeba ČEZ či Česká pošta. Mají ho úřady, nemocnice. Důležité je, jak se to dělá. Buď to může být trubec – zamítač všeho. Anebo člověk, který je na straně zákazníka uvnitř firmy. My se dohodli, že to bude něco jako projektový manažer. Že do firmy vlétnu jako nezávislý subjekt, budu identifikovat největší problémy, které lezou na nervy zákazníkům, a přinášet jejich řešení přímo generálnímu řediteli. Žádné probíjení se byrokratickou houštinou, která v ČD je.
Vidíte, stačil jeden článek o vašem platu, a byl jste venku. Čím to?
Tak to bývá. Vlétnul jsem tam stejně jako do zoo. Jako solitér, který se nenechá ničím ovlivnit. V zoo to fungovalo, byl to malý podnik. Jenže dráhy jsou v porovnání se zoo moloch. Jsou tam odbory, politické zájmy, novinářský drobnohled. Jakmile jsem do něčeho šťournul, okamžitě se vyrojili odboráři, politici a celé se to rozjelo. Myslím, že moje solitérní metoda tam nemohla obstát, na to jsem byl příliš slabý. Ale dodnes jsem přesvědčen, že to byl dobrý projekt. Kdybych přežil nejtěžší první měsíce a měl možnost něco zlepšit, i zvýšení tržeb o 0,05 % by přineslo víc peněz, než byl můj plat.
Sám jste zmínil, že jste do ČD nastupoval jako stále populární člověk. Po třech měsících jste kvůli výši platu odcházel s puncem vyžírky. Když pak ještě vyšlo najevo, že jste si odnesl zlatý padák 2,25 milionu korun, ani kolo by si o vás skoro nikdo neopřel. Jak jste ten propad prožíval?
Bylo to těžké. Snažil jsem se stáhnout, skrčit a nechat to přejít. Ale já už to v minulosti zažil. Když byly povodně a museli jsme nechat zastřelit slona… Bylo to lidsky bolestné a následoval měsíc, kdy mi lidé posílali neuvěřitelně zlé věci, na ulici si odplivávali. A za půl roku jsem byl opět hrdina. Čili je to nepříjemné, ale nemůžete se tím řídit. Já to nemohl nijak ovlivnit. Dnes, když mě někdo zastaví, tak už je to většinou jen v dobrém.
Přikrčený jste byl poměrně dlouho. Kromě zmínek od roku 2015, že se chcete podílet na vybudování zábavního parku, což se dodnes nepohnulo. Co jste celou dobu dělal?
Žil jsem jako každý druhý člověk. Zábavní park je vymyšlený, máme i určité investorské zázemí, ale zatím se ho nepodařilo kvalitně umístit. Kromě toho jsem se živil přednáškami pro velké firmy. O manažerské změně, zákaznickém servisu a dalších tématech, o kterých snad za ta léta něco vím.
Teď se chystáte kandidovat do Senátu v Praze 1. Když jsem říkal kolegovi z práce, že s vámi jdu dělat rozhovor, opáčil: „To je ten, co dělal před 18 lety ředitele zoo a myslí si, že to ještě nezapomněli?“Co vy na to?
Mezi kandidáty máte lidi s historií a další, které neznáte vůbec. Já jsem ten, který něco dokázal. Kdo může říct, že dostal svůj podnik mezi deset nejlepších na světě? Byť později třeba nešlo úplně všechno podle mých představ. Ale myslím, že pro zkušeného muže je nutné umět nést jak úspěch, tak i neúspěch. Já nic netajím, jsem připraven si o tom s každým popovídat.
V době, kdy jste byl na vrcholu popularity, média přinášela, že vás chce k politické dráze přesvědčit pomalu každá druhá strana. Proč to zkoušíte až nyní sám, byť formálně nominovaný lokálním hnutím Iniciativa občanů?
Je pravda, že v průběhu let mi to kromě komunistů nabízeli snad všichni. Byla to ODS, Zelení, v jisté době i ANO, předtím ČSSD. Nikdy jsem nebyl v žádné straně a nechtěl být stranickým kandidátem. Cítím se jako solitér, vlastně nemám rád kolektivní rozhodnutí. Asi bych nedokázal být třeba primátor a odpovídat za něco, v čem mě přehlasují kolegové. Senát je jediná platforma, kde můžu být sám za sebe. Kde nemusím být zavázaný nějaké straně, že za mě platí náklady.
Volební obvod Praha 1 je pokládán za baštu stran Demokratického bloku. Hnutí ANO tam ani nepostavilo kandidáta. Na Facebooku jste zmínil, že se kloníte spíš k opozici a naposledy jste volil hnutí STAN. Kandidujete však proti stávajícímu nezávislému senátorovi za KDU-ČSL a Zelené Václavu Hamplovi či proti Miroslavě Němcové z ODS. Nebojíte se jejich výtek, že „tříštíte síly“?
Myslím, že je nezajímám. Oni si nemyslí, že jsem favorit. Navíc všichni favoriti, kterým mohu něco ubrat, jsou z opozice. Takže nehraje roli, jestli tam bude ten či onen. Pokud se mě černobíle zeptáte, jestli jsem pro, nebo proti panu Babišovi, tak já ho určitě nevolím. Ale musím říct, že to je pro mě irelevantní. Mám vlastní názory a je spousta témat, pro která bych v Senátu nehlasoval spolu s KDU-ČSL či s ODS. Paní Němcová je ryze stranická kandidátka, což pokládám za její handicap. Pan Hampl by zase třeba nezvedl ruku pro osvojování dětí homosexuálními páry, protože ho významně sponzoruje KDU-ČSL. Já to udělat mohu, jdu do Senátu sám za sebe. Když prohraju, nebude to překážet mé sebeúctě. Když ale vyhraju, budu tam jako svobodný a nezávislý člověk.