Vzpomínky na Jiřího Menzela

Výtečný filmař, dojemný herec, humanista. Přesto se najdou lidé, kteří Jiřímu Menzelovi zazlívají dobu, jíž se přizpůsobil.

Stalo už se národním zvykem, že kdykoli se některý z nezpochybnitelných velikánů odebere na věčnost, okamžitě se vynoří pár spravedlivých bojovníků za morální očistu, kteří počnou vyhrabávat nebožtíkovy poklesky.

Ani Jiří Menzel, oscarový filmař, jakého nám svět záviděl, nebyl posmrtného kádrování ušetřen.

V režisérově případě se provětrává jeho příslovečné dno, nikoli snad povídkový debut na hrabalovské téma Perličky na dně, nýbrž snímek Kdo hledá zlaté dno, jímž si za normalizace, kdy nesměl točit, vykoupil řekněme odpustek, aby se mohl vrátit ke své profesi.

Mluví se o budovatelském plakátu, ve kterém tápající mladík najde svůj pevný bod mezi pravými chlapy na stavbě elektrárny. Nu a co má být?

Jistě, v Menzelově filmografii se najdou daleko lepší kousky, ale kupodivu také slabší, třeba jeho poslední titul Donšajni. Ostatně na scénáři díla Kdo hledá zlaté dno se podíleli i lidé jako Zdeněk Svěrák, kteří dobře věděli, kam až mohou zajít, aby se totalitní vlk nažral a koza autorské sebeúcty zůstala celá.

Navíc sám Menzel se sporného projektu alibisticky nezříkal. Mluvil o něm – sice nerad, nicméně otevřeně, beze stopy sebemrskačství, vysvětlování, obhajování vlastní osoby a obviňování jiných.

Ale hlavně je naprosto nesmyslné zúžit jakýkoli lidský život na jeden jediný přešlap, neřkuli osobovat si právo trestat ještě posmrtně za to, do jaké doby se dotyčný narodil a jak se v ní snažil manévrovat. Zkusme si to představit. Benjamínek slavné nové vlny československého filmu, zprvu zastiňovaný staršími kolegy, natočí první samostatný celovečerní příběh Ostře sledované vlaky – a rovnou za něj vyhraje Oscara.

Budoucnost se mu otevírá, nic se nezdá nemožné, zvou ho na západní mezinárodní festivaly, jenže pak přijedou okupační tanky, jeho Skřivánci na niti skončí v trezoru, následuje zákaz činnosti. V Kristových letech, ve věku vrcholných sil, snů a plánů, má být konec?

Ovšemže Menzelův osud sdílela celá generace jeho vrstevníků, kteří volili mezi emigrací a kompromisem, jenom s tím rozdílem, že většinu nikdo nezná, tudíž ani veřejně nesoudí. Kdežto v případě režiséra se provozuje nechutný poslední soud v pozemském balení, kde prokurátor plamenně hřímá na adresu filmu Kdo hledá zlaté dno, zatímco advokát tasí polehčující okolnosti normalizační éry jako Postřižiny nebo Slavnosti sněženek.

Sám Menzel by se nejspíše jen trpce pousmál, vzdal by se práva na vlastní výpověď, a kdyby si mohl vybrat porotu, povolal by do ní diváky. Protože právě publikum pro něj znamenalo vždycky nejvyšší instanci.

A pokud existuje soud nebeský, poskytuje naději, že se rozhodně bude zabývat podstatnějšími skutky člověka Jiřího Menzela než jeho pozapomenutým příběhem stavitelů vodního díla Dalešice.