Byla to laická eutanazie
Byl to výjimečný případ. S žádným podobným se předseda senátu královéhradeckého krajského soudu Miroslav Veselský za svou téměř třicetiletou praxi nesetkal. Letos v lednu usmrtila šedesátiletá Eva J. svou o třicet let starší matku. Dusila ji polštářem, škrtila prádelní šňůrou. Byla obžalovaná z vraždy, přesto odešla 18. srpna od soudu s pouhou podmínkou.
Rodinná tragédie přiměla soud prozkoumat do hloubky všechny okolnosti. Senát nakonec dospěl k závěru, že obžalovaná matku zabila ze soucitu. MF DNES vzhledem k citlivosti kauzy celé jméno ženy neuvádí, i když byla u soudu.
Eva J. byla původně obžalovaná z vraždy. Hrozilo jí až 18 let takzvaně natvrdo. Proč jste její čin překvalifikovali na zabití?
S ohledem na průběh důkazního řízení jsme jí přiznali hodně polehčujících okolností, zejména spontánní doznání, upřímnou lítost, stud a výčitky svědomí nad spáchaným činem, dosavadní bezúhonnost a vedení řádného života. Obžalovaná svůj čin spáchala pod vlivem tíživých rodinných poměrů, protože se už nemohla dívat na utrpení své matky. Obětavě se o ni starala poslední tři roky, přestala pracovat a přestěhovala se k ní.
Jak vážné byly zdravotní potíže staré paní?
Její stav se zhoršil loni na podzim, když si zlomila krček, podrobila se operaci a pak už jen ležela a stala se imobilní. Už nechtěla žít, odmítala pít i jíst. V ústním odůvodnění rozsudku jsem označil jednání její dcery jako laickou eutanazii.
Ale hodně drsnou eutanazii. Leckoho může zarazit, že se člověk, který úmyslně usmrtí druhého, vyhne vězení. V jakých případech zákon dovoluje uložit za zabití pouze podmíněný trest?
Trestní zákoník z roku 2009 bere v potaz, že ne každý pachatel úmyslného usmrcení, který jedná zkratkovitě, si zaslouží být stigmatizován označením vrah. Sazba za zabití se pohybuje od tří do deseti let. Trest lze podmíněně odložit v případě, že nepřevyšuje tři roky.
Jaké další důvody vás vedly k tak mírnému posouzení jejího skutku?
Čin obžalované samozřejmě nelze nijak ospravedlnit. Na druhé straně musíme vzít v potaz, že ta žena jednala pod vlivem dlouhodobé extrémní psychické frustrace a silných depresí z bezvýchodné situace, čili v silném rozrušení a z omluvitelného hnutí mysli. To je dikce zákona. Poslední dva měsíce skoro nespala, byla totálně vyčerpaná. Její mamince bylo hůř a hůř. Přidaly se ještě zažívací problémy a obžalovaná si vyčítala, že není schopná mamince udělat jídlo, které by jedla. Obviňovala se, že se o ni nedokáže dobře postarat, přestože pro ni dělala maximum.
Nakolik se váš senát při rozhodování opřel o závěry psychologů?
Podstatně. Psycholožka se případu věnovala velmi poctivě a její poznatky a závěry nám při rozhodování hodně pomohly. Obžalovaná trpěla lymskou boreliózou a roztroušenou sklerózou. Obě tyto nemoci ovlivňují centrální nervovou soustavu a psycholožka vyjádřila přesvědčení, že měly na jednání pachatelky nikoliv nepodstatný vliv. Obžalovaná
má středoškolské vzdělání. Psychiatr konstatoval, že nejednala v nepříčetnosti, ale silné rozrušení ochromilo její vědomí a oslabilo její psychické zábrany. Ovlivnilo tak její schopnost racionálního uvažování, a to nejen v době činu, ale i následně, kdy se pokusila o takzvanou rozšířenou sebevraždu.
Ano, ze zpravodajství od soudu vím, že si Eva J. po činu několikrát pokusila vzít život.
A to dost drasticky. Nejprve se pokusila utopit v blízkém rybníčku. Když to nedokázala, vrátila se do bytu a spolykala plato sedativ, pak se ještě pokusila uškrtit prádelní šňůrou, pořezala se nožem na krku a nakonec se tímto nožem bodla do břicha. Pro lepší představu to záměrně popisuji takto naturalisticky. Lehla si do sousedního pokoje v domnění, že zemře. Ráno ji tam našel manžel, který spal ve vzdálenějším pokoji, prakticky už bez známek života. A zavolal záchranku.
Měsíc se pak léčila na psychiatrii, kde se znovu pokusila o sebevraždu. V současnosti se stále podrobuje ambulantní psychiatrické péči.
Co jste zjistili o rodinné situaci? Pomáhal Evě J. v péči o maminku někdo z blízkých?
Jde o věřící rodinu. Měli zemědělské hospodářství a obě ženy byly zvyklé celý život pracovat. Od začátku roku se do bytu maminky obžalované přistěhoval i její manžel, který se do péče také zapojil. Obžalovaná má dceru a dva syny, ale všichni bydlí ve vzdálených městech, takže pomáhali nárazově a přesvědčovali matku, ať dá babičku do hospicu na odlehčovací pobyt. Tam ale stará paní nechtěla a prosila dceru, ať ji tam nedává a její trápení ukončí. Šlo vlastně o čin ze soucitu.
Jde tedy o soudržnou rodinu?
Ano. V soudní síni všichni plakali. Stáli za obžalovanou a myslím, že jí budou oporou i dál. Nicméně bylo jasné, že tahle tragédie bude ženu provázet celý zbytek života.
Lidé se dnes dožívají vyššího věku, ale roste počet těch nemohoucích. Přáli by si „vysvobození“, protože jejich život ztratil jakoukoliv kvalitu, přesto blízcí napínají síly, aby jim ho prodloužili. Jak to vnímáte?
Možná se díky tomuto zcela ojedinělému případu bude o problematice více mluvit. Je tu zmařený lidský život, přesto jsme se na posouzení viny jak v senátě, tak i se státní zástupkyní a obhájcem obžalované nezávisle na sobě vzácně shodli. To v soudní síni rozhodně není běžné.
Jaký máte názor na eutanazii?
Možná by se mohlo toto téma znovu otevřít. Na druhé straně víme, že eutanazii uzákonilo jen minimum evropských zemí. V jednom článku o důstojném umírání jsem narazil na filozofickou otázku. Co je horší: zabít někoho, kdo se nechce nechat zabít, anebo nezabít někoho, kdo se chce nechat zabít? Odpověď je snadná jen zdánlivě. Hodně jsem o tom přemýšlel. Cestu bych viděl ve zlepšování paliativní péče a zvýšení počtu mobilních hospiců.
Nejednala v nepříčetnosti, ale silné rozrušení ochromilo její vědomí.
Do hospicu stará paní nechtěla a prosila dceru, ať ji tam nedává a její trápení ukončí.