Vystrčil je doma, balón zpátky na zem!

Delegace vedená předsedou Senátu Milošem Vystrčilem je už zpátky doma – a jaké bude mít její týdenní cesta na Tchaj-wan dozvuky a následky? Ekonomické si dnes asi netroufne odhadovat nikdo, zato politické už se rýsují.

Zatímco premiér Babiš by ji rád co nejrychleji zametl pod koberec, prezident Zeman to chce dát Vystrčilovi řádně „sežrat“. Už avizoval, že ho nebude zvát na koordinační porady nejvyšších ústavních činitelů k zahraniční politice. A dál? Nedostane šéf senátorů pozvánku na udílení metálů o státním svátku i na další ceremoniální akce? Bude prezident vetovat všechno, co vzešlo ze Senátu?

Zemanův hněv úplně nepostrádá logiku: k čemu dělat porady a pilovat jednu zahraniční politiku, když si senátní solitér a nejméně vlivný hráč i přes odpor prezidenta, premiéra, šéfa Sněmovny i ministra zahraničí beztak nakonec udělá, co chce?

Kdo ale v nové politické vřavě ještě úplně nepozbyl rozumu a myslí to s touto zemí dobře, musí zavelet: „Míč na zem!“Tedy zklidnit hru, jako když se hráči na hřišti moc rozdivočí a hra úplně ztratí řád.

Jinak totiž budeme pro zahraničí za ještě větší pitomce než v posledních dnech. V nich svět českou misi samozřejmě se zájmem sledoval. Ne snad kvůli Vystrčilovi, o jehož existenci podle průzkumu CVVM ještě v létě ani doma nikdy neslyšelo 43 procent Čechů. Spíš ze zvědavosti, jak dopadne odvážné české dráždění čínského tygra. A do toho vláda a prezident halasili, že toto není česká zahraniční politika, tu že dělají oni. A nedělejme si iluze o tom, že si hned celá cizina listovala v naší ústavě, jak chabé pravomoce má u nás Senát.

Je snad řešením odstartovat válku ústavních institucí? Povýšit roztržku na dlouhodobou dvojkolejnost zahraniční politiky?

Lobbista, nebo aktivista?

Všechno to přitom vzniklo úplně nešťastně – Vystrčilův předchůdce Jaroslav Kubera byl na Tchaj-wan pozván ještě jako místopředseda Senátu, což by nevadilo. Jenže pak se stal šéfem komory a protokolárně druhým mužem země. A pak ho nahradil Vystrčil.

To už ale v době, kdy téma cesty na Tchaj-wan leželo uprostřed domácího ringu, ba dokonce jako málokteré téma v posledních letech dělilo rodiny i kolegy v kancelářích. Navíc v atmosféře, kdy se opozičně zbarvený Senát dlouhodobě cítí opomíjený a nedoceněný. Kdy se Vystrčilově ODS nedaří něčím zaujmout a prosadit se proti dominantnímu hnutí ANO. A kdy čínská diplomacie pomáhala najít řešení metodou slona v porcelánu. V takové konstelaci už asi opravdu nešlo couvnout.

Přitom se tu jen setkala dvě odlišná pojetí zahraniční politiky. První ji chápe pragmaticky, jako řemeslo, kde diplomat je hlavně ekonomický lobbista. Toto pojetí vyznává vláda a do krajnosti je posouvá prezident. V druhém pojetí je diplomat spíše lidskoprávní aktivista. Svoboda a demokracie jsou nedělitelné a povinností diplomacie je za ně bojovat na celé planetě. Dovedeno do krajnosti: i kdybychom kvůli tomu byli o chlebu a vodě nebo stáli na prahu války.

Není náhodou, že první pojetí dnes vyznávají ti, kdo aktuálně nesou odpovědnost za zemi, zatímco druhé pojetí tlačí opozice. Ostatně do Číny vyvážíme zboží za 2,2 miliardy eur a na Tchaj-wan za 300 milionů.

Až se jednou ODS vrátí do vlády, možná si ještě ráda vzpomene na kritiku dalajlamismu z úst svého premiéra Nečase. A ANO, Piráti nebo někdo úplně nový ji za to bude tepat, jak je cynická. Ale třeba si při tom vzpomenou, jak destruktivní je dělat si ze zahraniční politiky domácí kolbiště.

Takže v každém případě: balón na zem!