Čech v kiltu
Do Skotska odjel s batůžkem. Psal se rok 2007. Svůj příběh vypráví brankář Tomáš Černý.
Vzal na sebe český národní dres, k tomu skotský kilt a vyrazil se dívat k sousedovi na fotbal. „Ukázat, kde jsem se narodil, a zároveň vyjádřit loajalitu k zemi, která si mě adoptovala,“vzkázal brankář Tomáš Černý z Aberdeenu.
Česko versus Skotsko, druhý díl Ligy národů v Olomouci.
Jak improvizovaně se skládal český tým po koronavirovém přepadení, tak podobně kráčel za uznáním vysokoškolák Černý, odmalička přezdívaný Black. Zrovna za Olomouc odchytal svůj jediný ligový zápas. Ve Skotsku pak našel manželku, druhý domov i nový smysl života. V pětatřiceti tuší, že se blíží na konečnou: „Udělal jsem si tu postgraduál na učitele tělocviku, takže jsem připravený, až kariéra skončí.“
Spousta lidí nechápala, proč jste na podzim 2007 zmizel do Skotska.
Do batohu jsem si sbalil kopačky, rukavice, něco na sebe a vyrazil do světa. Po pár letech v Olomouci jsem neviděl šanci, že se dostanu do áčka. Byl jsem otrávený, bez motivace. A když jsem dodělal bakaláře managementu sportu a trenérství, v Sigmě už mě nic nedrželo.
Proč Skotsko?
Ta země mi přišla ideální na výlet. Můj plán?
Půl roku zůstanu, naučím se angličtinu, kterou jsem měl katastrofální, projdu si Highlands, nádhernou Skotskou vysočinu, a zkusím si sehnat klub, abych úplně nevyšel ze cviku.
To se dělá jak? Bez manažera.
Šance, že to skončí úspěchem, byla titěrná. Nicméně jsem cítil, že potřebuju změnu. Kdyby neklapnul fotbal, myl bych třeba po hospodách nádobí, abych vydělal pár drobných. Pořád by to bylo smysluplnější než zůstávat a dělat Martinu Vaniakovi dvojku.
Patřil jste do reprezentační jednadvacítky. Copak nikdo v Česku neměl zájem?
Nabízelo se hostování ve Vítkovicích, ale naštěstí jsem řekl ne. Aniž bych to věděl, začínal tam Tomáš Vaclík, přes něj by taky cesta nevedla.
Takže Skotsko.
Kamarád pracoval kousek od Dundee jako instalatér, tak jsem se zeptal: Nemůžu přijet? Jasně, budeš bydlet u nás. Na počítači jsem si naprosto amatérsky, až se tomu dneska směju, sestřihal video se svými zákroky a nechal ho v Dundee ve dvou klubech na recepci. Neozvali se.
Před dvanácti lety jste mi vyprávěl: Kamarád měl známého, ten měl známé a přes jejich známé se mi doneslo, že v druholigovém Hamiltonu shánějí brankáře.
Přesně tak, šťastná náhoda. Přijel jsem rovnou na přátelák s Oxfordem a přesvědčil, abych zůstal čtyři měsíce na hostování. Jako záskok. Smlouva na 200 liber týdně plus platili ubytování a jídlo, takže ideální.
A vám se ve dvaadvaceti obrátil život naruby.
Ani tak nešlo o to, že jsme s Hamiltonem postoupili do ligy, ale já si hlavně znovu užíval, že chytám. Nikdo mě neznal. Nikdo ode mě nic nečekal. Najednou jsem nebyl ve škatulce brankáře, který neměří dva metry, takže není perspektivní. Všechno ze mě spadlo.
Dvacátého prosince mi končí smlouva, na Štědrý den jsem doma. Rozhodně nebylo v plánu, že zůstanu třináct let s přestávkami v Sofii a na Krétě. Trenér Billy Reid, který dneska dělá asistenta v Brightonu, v Premier League, mi uvěřil: Ať se stane cokoli, nesundám tě!
Překvapuje mě, že vůbec nemáte akcent. Manželka Skotka, v Aberdeenu se navíc používá nesrozumitelný dialekt Doric.
Když spustí místní, nerozumím jim ani slovo. Ale jinak díky za kompliment, snažím se nezapomínat a teď si fakt dávám pozor. Čekám na syna Lukase, až mu skončí škola, tak se můžu soustředit na češtinu (úsměv).
Upřímně, já moc nerozumím ani Alexi Fergusonovi, který v Aberdeenu rozjel svou famózní kariéru.
Nejste sám. Taky bych nerozuměl, kdybych se angličtinu nenaučil ve Skotsku. S jazykem jsem začínal skoro od nuly.
Mimochodem, legendární kluby z Glasgow se vám nikdy neozvaly? Měl jste ve skotské lize slušný kredit.
Oťukávaly, když mi končilo hostování v Hamiltonu. Ale já nechtěl zklamat klub, ve kterém mi tolik pomohli.
Z Česka žádný zájem?
Spíš jsem se tomu vyhýbal, i když vlastně nevím proč. Sigma zprvu zkoušela, jestli bych se nevrátil, ale to jsem zamítl hned. Pak se muselo čekat, jestli tak malý a skromný klub jako Hamilton pustí chlup. Za 200 tisíc liber ještě nikdy nikoho nekoupil.
Vás ano.
Milé gesto. Kdyby mi v tu chvíli někdo řekl, že odchytám 400 soutěžních zápasů ve třech zemích Evropy a ještě v pětatřiceti budu jezdit na evropské poháry, nevěřil bych ani náhodou. To pro mě byly naprosto nedosažitelné mety.
A co dál? V Aberdeenu chytá kapitán Joe Lewis.
Plně to respektuju, má přednost. Před pěti lety bych asi byl frustrovaný, teď mám dvě děti a blížím se na konec. Jsem připravený na další fázi života a čekám, kdy nastane. Celou kariéru jsem dělal všechno, abych stál v brance. Den co den, abych byl o víkendu ready na zápas. Moje přípravy byly dalekosáhlé a stálo mě to moře energie.
Teď ne?
Moje mentální nastavení se změnilo, přednost mají děti a vnitřní pohoda. Tím neříkám, že bych snad při tréninku něco šidil, jen se umím oprostit od stresu. Akceptuju, že je někdo přede mnou. Ale pořád to pro mě má smysl. I na lavičce Aberdeenu cítím náboj. V Evropské lize jsme vyřadili Runavík, čeká nás Stavanger, v lize jsme neprohráli. A kdyby přišla šance, jsem nachystaný. Když ne, klidně po sezoně řeknu sbohem.
Tak to máte vymyšlené?
Ve Skotsku nechci jít nikam níž a zároveň cítím, o co si říká tělo. To je rovnice, která míří do jediného cíle. Přestěhovali jsme se z Glasgow, v Aberdeenu koupili barák, takže máme plán. Na východním pobřeží Skotska zůstaneme, dokud děti nedostudují.
Malé Elli je rok a půl.
Přece jim nezkazím život stěhováním. Než jsme se usadili v Aberdeenu, měnili jsme adresu devětkrát.
Nezdá se to, ale zažil jste toho vážně dost. Kterou osobnost byste vypíchnul?
Alex Ferguson loni otvíral nové tréninkové centrum v Aberdeenu. Všichni na něj vzpomínají s láskou a vášní. Než odešel do Manchesteru United, vyhrál tři skotské tituly, a dokonce Pohár vítězů. Nic krásnějšího v historii Aberdeenu nebylo.
A ve vaší privátní historii?
Na vyhlašování cen skotské Premier League jsem se příjemně pobavil s Virgilem van Dijkem. Pracoval jsem pro skotskou hráčskou asociaci a Virgila zajímalo, jak se vzdělávám. Když kopal za Celtic, dvakrát za sebou ho zvolili do nejlepší sestavy skotské ligy. Na stoperu si dělal, co se mu zlíbilo. Pak odešel do Southamptonu a s Liverpoolem vyhrál Ligu mistrů.
Kdy znovu začne vyhrávat Skotsko, kolébka fotbalu?
Těžká otázka. Na Euru byli naposledy v roce 1996, na mistrovství světa o dva roky později. Pak utrum. Už to vnímám jako psychologický blok. Před každou kvalifikací jsou obrovská očekávání, fantastičtí fanoušci vyhlížejí úspěch, ale je to jen mlha, za kterou nic není. Přitom Celtic a Rangers pořád dodávají výborné hráče, jen se neumějí sladit dohromady. Papírově má Skotsko lepší hráče než Irsko nebo Severní Irsko.
Skotské eso současnosti?
Jednoznačně Andrew Robertson, levý obránce Liverpoolu. Paradoxní je, že druhou největší hvězdou je Kieran Tierney, levý obránce Arsenalu.
Během covidové pauzy jste pustil do světa video, jak děláte kliky s dětmi, dřepy s manželkou, ale taky před domem hrajete hokej v dresu Jaromíra Jágra.
Hokej je moje druhá sportovní vášeň. Ve čtrnácti jsem se musel rozhodnout, čemu dát přednost: vyhrál fotbal, ale hokeje se nezříkám. Hledám klub.
No vida, skoro jako Petr Čech.
Petr byl pro mě vždycky velkou inspirací, ale tentokrát udělám něco jinak. Mně se do hokejové branky nechce, chytání mám dost.
Kdyby mi v tu chvíli někdo řekl, že odchytám 400 soutěžních zápasů ve třech zemích Evropy a ještě v pětatřiceti budu jezdit na evropské poháry, nevěřil bych ani náhodou.