Zvláštní rok, kdy přestala platit pravidla

Při automobilových haváriích za letošní prázdniny zahynulo 98 lidí, což je nejméně, co paměť sahá. To se tedy divím. Protože podle toho, co na silnicích pozoruji, bych spíše očekával, že kolem hlavních tahů budou bagry hloubit hromadné hroby, u kterých budou připravené kontejnery s tunami nehašeného vápna.

Stále častěji totiž potkávám řidiče, kteří se chovají, jako kdyby jim na životě naprosto nezáleželo. Na životě vlastním ani na životě jiných.

Jistě, statistika je přesnější než dojmy jednoho řidiče, přesto mi nikdo nevymluví, že letos se prostředí na silnici prudce zhoršilo.

Spousta lidí pravidla ignoruje a chová se nepochopitelně riskantně.

Předjíždějí před zatáčkou, do které nevidí. Či před horizontem. Prostě to zkusí. Vůbec nepočítají s tím, že by proti nim mohlo něco jet.

A plná čára? Co to vlastně znamená „plná“? Plná čára není zeď, zní populární – a řekněme si rovnou, že opravdu prachpitomé – rčení.

Za relativně nízký počet silničních mrtvol proto letos můžeme vděčit nejspíše jedině tomu, že provoz byl tak hustý, že se beztak neustále stálo ve štrúdlu.

Jinak je totiž silniční provoz jasným příkladem toho, jak letos lidé přestali respektovat jakákoli pravidla.

Zdaleka nejde jen o silnice. Avšak – tam je to nejnázornější. Tento zvláštní rok začíná vypadat, jako by byl rokem rozkladu veřejného pořádku.

Dodržování psaných i nepsaných pravidel nebyla nikdy silná stránka Čechů. Naopak – kdo najde nějakou fintu, jak regule obelstít, tedy takříkajíc „přečůrat“, požívá mezi sobě podobnými určitého společenského statusu až věhlasu.

A tak ve městě, kde žiji, mnohokrát za den vídám auta projet na červenou, cyklisty na chodníku, chodce ve vozovce pár metrů od přechodu se semaforem.

O víkendu pak na okreskách běžně potkávám auta v protisměru – v srpnu jsem kvůli jedné takové protisměrné paní musel strhnout volant a vyjet úplně ze silnice, naštěstí bez následků na podvozku. Takových zážitků jsme s rodinou letos měli tolik, že jsme si do auta pořídili kameru.

Také ochranáři si zoufají – turisté a houbaři zpohodlněli natolik, že zajíždějí auty na lesní cesty hluboko do chráněných území, zákaz nezákaz.

Houbaře zase ohrožují motorkáři na řvoucích endurech, kteří se prohánějí po lesích křížem krážem.

Ta šířící se anarchie je pozoruhodná a bylo by zajímavé zjistit, proč se to děje právě letos. Hypotézu mám.

Letos se totiž národ setkal s nařízeními, která do té doby neznal – kdy a kde je nutné nosit roušky, v jakém počtu se lidé mohou setkávat... Jenže pravidla se měnila tak často, že už se v nich nikdo nevyznal. Navíc je nikdo moc nevymáhal. Takže vznikl všeobecný dojem, že tyhle regule jsou k smíchu. A jako infekce se to rozšířilo i na pravidla, která lidé dosud pokládali za přirozená a logická. Jako ta dopravní. A vlastně všechna.

V menších rozměrech jsem to pozoroval na jednom odstaveném autě. Stálo u křoví v lesoparku, kam chodím běhat. Nejdřív si ho pár týdnů nikdo nevšímal. Pak se někdo dovtípil, že majitel se k němu nehlásí. A ukradl kola. Pak někdo vymlátil okénka. Vymontoval sedačky. Nakonec ho někdo zapálil.

Chtělo by to vzít rozum do hrsti, aby tahle země neskončila jako to auto v lesoparku. Ono to zpočátku moc nebezpečně nevypadá. Ale pak to jde rychle.