Dlouhé nudné čekání na mesiáše
Náročný prostor Stavovského divadla odhalil v plné nahotě, že aktuální téma a autorovy brilantní myšlenky nemusejí nutně znamenat dobrou hru. Novinka Stát jsem já je proto k nepřečkání.
Dlouhé monology, těžko uvěřitelné situace, cyklické střídání otravně exaltovaných pasáží s těmi naopak rozvláčnými a nedějovými. Aktuální činoherní premiéra v pražském Stavovském divadle, kde režisér Jan Mikulášek zinscenoval hru současného francouzského dramatika Vincenta Macaigneho Stát jsem já, by se dala velice snadno odsoudit. Divákovi po dvou hodinách a dvaceti minutách však vrtá hlavou, proč se něco takového vůbec na velké jeviště dostalo – tým okolo Jana Mikuláška přece musel svým počinem něco sledovat, musel si být vědom nevyrovnanosti výsledného tvaru, potažmo i předlohy.
Čtyřicátník Macaigne je ve svém nejznámějším díle silně apelativní. Představuje nelítostný svět nedaleké budoucnosti, kdy se státy zhroutily a kdy vystrašení lidé čekají nového spasitele. Ovšem místo duchovního hledání tráví čas u pokleslých reality show a nechávají se ohlupovat politickými obchodníky s deštěm. Právě postavy bezskrupulózních kariéristů (Robert Mikluš a Pavel Batěk) schopných svým ovečkám slíbit cokoli a kdykoli zabrnkat na tradiční, rodinnou či třeba konzervativní strunu, působí z výsledného tvaru nejlépe, v našem prostředí prostě zcela uvěřitelně. Zaujme
i postava padlého krále (David Matásek), který se jako přízrak neustále vrací a klepe pařátem doby minulé na plexisklo současnosti. Ústředními hrdiny je však sourozenecká dvojice Marie Karíová (Anna Fialová) a Heidi Karí (Petr Vančura), do kterých autor mimo jiné promítl Pannu Marii a Oidipa. Ona má na svět přivést očekávaného spasitele, on se pak nečekaně chopí vlády. Macaigne svůj text vůbec protkal množstvím narážek, stvořil tak postmoderní mozaiku vibrující současnými problémy a reflektující obavy nejmladší generace. Jeho slova hodnotící dnešní dobu tnou do živého, sám autor je však hned s druhým nadechnutím shazuje, čímž přispívá k neuchopitelnosti celé látky.
Jen křik a klení
Je až fascinující, jak Francouzův text souzní s emocemi, které po světě vyvolala pozdější křížová cesta Grety Thunbergové. Před příchodem pandemie jedno z hlavních témat světových webů i hospodských debat. Aktuálnost tématu a autorovy silné myšlenky ale automaticky neznačí, že máme před sebou dobrou hru. Případně hru tak dobrou, že utáhne prostor Stavovského divadla. Právě na tyto limity patrně tvůrci narazili. Stát jsem já totiž i přes provokativnost myšlenek, různorodé charaktery a množství dramatických situací především nudí. Pod textem se nepodařilo najít nic víc než apel, chybí jakékoli pnutí mezi postavami. Jen se střídají na jevišti, aby buď vedly sáhodlouhé monology, nebo na sebe křičely, střílely a klely.
Patrně proto i tak originální tvůrci jako režisér Mikulášek a jeho dvorní scénograf Marek Cpin z celého večera vykouzlili jen jeden nebo dva zapamatováníhodné momenty. Dost málo.