Když se válčí uvnitř NATO

Najednou je všechno opačně, než tomu bývalo kdysi. Dva státy NATO, Řecko a Turecko, stojí dnes jeden incident od vzájemného válečného konfliktu. Věc nevídaná, jejíž důsledky bychom pocítili všichni.

Základ sporu je až komicky jednoduchý – Kypr našel zásoby plynu, Izrael našel zásoby plynu, Řecko našlo zásoby plynu. Turecko nenašlo nic a tak začalo hledat. Podle Řeků a nejspíš i platného mezinárodního práva ale v řeckém moři. Všechny státy oblasti motivaci tohoto kroku pak napomohly tím, že se vzájemně domluvily na plynovodu bez Turka.

A tady přehlednost této kauzy končí, protože příští dodávky středomořského plynu pokrývající minimálně 10 procent spotřeby EU je takový objem peněz, že do jeho dělení budou mluvit všichni.

Rusko, které by mělo ve sporu tradičně podržet pravoslavné Řecko, ovšem teď zrovna potřebuje Turecko, úplně zmlklo. Izrael, který obvykle potichu podrží Turecko, se zase tentokrát svázal smluvním ujednáním o společném plynovodu z nových nalezišť překvapivě s jeho soupeřem – Řeckem. Francie jasně podpořila Řeky proti Turkům nejen proto, že má podepsaná těžební práva s jejich ne-tureckou koalicí, ale také proto, že turecký prezident Recep Erdogan začal vojensky podporovat úplně jinou libyjskou vládu, shodou okolností stejnou jako OSN, tedy úplně jinou, než si v Libyi vybral Emmanuel Macron.

Turci si tak společně s Libyjci mohou teoreticky nárokovat těžební práva v jim příslušné části moře, takže Řekové hned raději podepsali dohodu s Egyptem a nárokují si zbytek, nebo prostě to samé, to záleží na definici. Ještěže jeden nebo dva Kypry (záleží na úhlu pohledu) de facto nemají mocnou armádu.

Hledání arbitra takhle složitého sporu není úplně jednoduchá věc. Británie řeší jen brexit. USA směřují od covidu do předvolební kampaně a kromě času nemají ani vůli, ani chuť. Generální tajemník NATO se pokusil výbušný dialog svých dvou členů pořešit s tím, že ho Turci – na rozdíl od zprostředkovatelů EU, kde ani členy nejsou – nepošlou do háje. Neposlali. Poslal ho tam druhý kohout na bojišti, tedy Řeci. Odmítnutím jednat, dokud se turecké lodě nestáhnou ze sporných vod. Nepřipomíná vám to všechno nějakou venezuelskou překomplikovanou telenovelu natáčenou v exotických kulisách a s oblíbenými balkánskými herci?

Erdoganova kávová záminka

V neřešitelných propletencích na okrajích Evropy partneři obvykle začnou definovat celou Evropskou unii jako Německo. I zde tomu není jinak. Německo má z Evropanů i tentokrát jako jediné dostatečnou sílu, kontakty a vůli je použít. Navíc i motivaci vzhledem k početné turecké komunitě doma. A Erdogan je jako vyjednavače přijímá, protože si myslí, že je má s hrozbou vypuštění dalších čtyř milionů uprchlíků směrem na Berlín stejně už dávno v kapse.

Kudy tedy vede cesta ven? A je německé prostřednictví jediným způsobem, jak ji lze najít?

V této chvíli bude nejdůležitější rychle najít to, co Erdogan chce doopravdy. Staré turecké přísloví nám říká: „Srdce netouží ani po kavárně, ani po kávě. Srdci je třeba přátelství, káva je jenom záminka.“Erdogan ve skutečnosti nechce ani válčit s Řeckem, natožpak s Francií a ještě k tomu bez Izraele. Erdogan vlastně chce, aby byl součástí všech podstatných řešení ve středomořské oblasti, kde by bylo Turecko vnímáno jako konstruktivní síla a jako takové bylo automaticky uznáváno. To se v případě jím rozporované dohody o příštím využití nových zásob plynu nestalo.

Erdoganovi jde ale nejen o plyn, to je záminka. Jde mu prostě o respekt a ještě si ho navíc plete s láskou. Prodat tohle Řekům nebude snadné. Stejně jako vysvětlit Turecku, že konfliktem dvou členů NATO oba ztratí, a to v první řadě respekt.

Vede-li tudy psychologická cesta z konfliktu, může se nakonec ukázat, že kromě Německa je tu ještě jeden prostředník v záloze.

Klíč k řešení může být u nejlepších středomořských obchodníků s respektem a láskou za variabilní ceny, tedy v Izraeli. Právě Izrael má kromě NATO dnes největší vlastní zájem na vyřešení vypjatých vášní všech svých přátel a obchodních partnerů na Balkáně. Izraelci jsou navíc zvyklí podobně překomplikované emocionálně iracionální zápletky rozplétat celkem běžně.

Podívejte se třeba na jen dočasně hlavní domácí izraelský spor – jak zavřít ultra-ortodoxní komunity promořené covidem tak, aby neměly pocit, že jim Benjamin Netanjahu zavřel náboženské školy od sedmi večer do pěti ráno, čímž by způsobil takovou „spirituální škodu“, že je mu kvůli tomu nutno zrušit vládu. To přece není o nic více nebo méně iracionální než výše popisovaný propletenec turecko-libyjského sporu s řecko-kypersko-izraelsko-francouzsko-egyptskou účetní koalicí na druhé straně stolu. Kam evropská racionalita nedosáhne, tam se středomořská docítí.

Popřejme tedy ve vlastním českém zájmu německým prostředníkům hodně trpělivosti při vysvětlování, že respekt není láska, a právě proto ho může Turecko od Řecka získat. Aniž by za to byli Řekové nuceni Turky milovat, neb lásku na rozdíl od respektu vynutit nelze.

Tureckým a řeckým vyjednavačům zase popřejme otevřenou mysl při tom, jak tuhle smutnou pravdu přeložit do čar na mořských mapách a do účetních čísel. A Izraeli čas, aby mohl po svátcích promluvit se správnými lidmi. Stejně to tak nakonec skončí. Jde jen o to, jestli do té doby nebudou muset umřít nějací lidé. Jejich potomci by totiž měli jednou problém vysvětlit komukoliv mimo Středomoří, o co tam vlastně tenkrát šlo.

Erdoganovi nejde jen o plyn, to je záminka. Jde mu o respekt, a ještě si ho navíc plete s láskou.