Výchova kompostářů v Čechách

Před pár týdny se v naší čtvrti objevilo něco divného. Něco, co tam zjevně nezapadá, co si spletlo adresu a co se tady vyjímá jako pěst na oku.

Vzpomínáte na takové ty kvízy v dětských časopisech typu „najděte na obrázku, co tam nepatří, a obtáhněte to pastelkou“?

A na obrázku jsou kyblíčky, lopatičky, hrabičky a mezi nimi řekněme velryba. Tak takhle si představte čtvrť v centru velkého města – činžáky, kandelábry, obchody, tramvaje, auta, kompost.

Kompost.

Na zahradě u venkovského stavení kompost nepřekvapí. Ani u rodinného domku v satelitu či u chatky v zahrádkářské kolonii. Ale uprostřed jedné z nejrušnějších částí města je to kuriózní.

Navíc je to kompost veřejný neboli, jak je dnes zvykem říkat, komunitní. Ve spolupráci s místní radnicí ho zřídila jedna obecně prospěšná společnost, která se na kompostování zaměřuje. A je to kompost na úrovni jedenadvacátého století – víko se otevírá bezdotykově, zaplněnost hlídají laserová čidla, obsah se provzdušňuje pomocí ultrazvuku, vše řídí počítač a energií to napájejí solární panely... vlastně ne, to jsem se zasnil. Je to úplně obyčejný kompost, stlučený z prkýnek a pletiva. Žádné ultramoderní technologie, ale tím pádem ani rozmařilé utrácení z veřejných rozpočtů se tady nekonají.

Náhlé objevení kompostu dva bloky od našeho bytu mě pobavilo. A taky zaujalo. Hlavně coby atrakce pro synka – nebudeme na procházkách jen tak bloumat, ale budeme mít jasný cíl. Budeme odnášet odpadky na kompost. Jako na chalupě. A kluk taky uvidí, že udělat něco pro životní prostředí není zas tak těžké.

Stát se kompostujícím občanem je snadné – stačí se přihlásit správci kompostu mailem. Obratem jsem obdržel odpověď, že jsem zapsán na seznam kompostářů, kontakt na člověka s titulem „ambasador kompostéru“, pravidla kompostování (je to těžší, než by se zdálo!) a to nejdůležitější – kód k visacímu zámku, kterým je víko kompostéru zamčené.

Pocítil jsem cosi jako environmentální hrdost – ještě ráno jsem byl obyčejný měšťák, teď je ze mě kompostář.

Netušil jsem, že je to past.

Týž den jsme se synkem vzali misku slupek od jablek a odnesli ji ke kompostování. Hezká čtvrthodinka na čerstvém vzduchu.

Doma se ukázalo, že jsme zapomněli přihodit vykrájené jaderníky. Než jsme se tam s nimi stačili vypravit, přibyla mísa slupek od brambor. A slupky od mrkve.

Normálně by to člověk hodil do koše, ale když už jste jednou kompostář, je vám to hloupé. A velké překvapení je, kolik toho bioodpadu, který by normálně skončil v koši a proletěl komínem spalovny, ve skutečnosti je. I běžná domácnost jako ta naše ho denně vyprodukuje ohromující množství. Už druhý den bylo jasné, že miska nestačí. Potřebujeme kbelík. A s víkem.

Chtěl jsem o ekologii poučovat synka, ve skutečnosti zírám já sám.

Je to stres. Hnijící slupky doma mít nechcete, takže se dost naběháte. I dvakrát denně. Navíc ta přísná pravidla! K mému překvapení do kompostu nepatří třeba zbytky vařených brambor. Zato papírové plato od vajíček ano, kdo by to řekl. To si musíte hlídat. Jinak byste také mohli mít co do činění s ambasadorem kompostéru.

Jak se jednou stanete kompostářem, není cesty zpět. To by člověka žralo ekologické svědomí.

Jen jedna věc nás může od téhle nové povinnosti aspoň na čas osvobodit – kompostářů je v naší čtvrti už tolik, že kompostér bude brzy beznadějně přeplněný.

Nebude ostatně první ani poslední, kdo se stal obětí svého vlastního úspěchu.